..nebo jak říkávala moje babička – udělat si to prostě hezký.
Každý si pod tím představí něco jiného. Pro mě to znamená udělat si radost něčím, co mi zlepší náladu, zahřeje u srdce nebo přivede k lepšímu poznání sebe sama.
V běžném životě, myšleno před covidovou pandemií, to bylo jednoduché. Po cestě do práce jsem si koupila kávu, vystoupila o pár zastávek dřív a prošla se přes centrum Prahy. Šla jsem s kamarádkou na víno, s přítelem na večeři nebo sama na nákupy. Myšlenky jsem si rovnala se psem na procházce v lese nebo se sluchátkama v uších. Radosti jako návštěva kadeřnice nebo party s kamarády asi ani nemusím zmiňovat.
Když přišla první vlna pandemie, která nás loni v březnu všechny zavřela doma, těšila jsem se z toho, že si konečně nakoupím reprezentativní domácí oblečení, protože nosit tepláky s vytlačenými koleny přece pořád nebudu. Začala jsem taky cvičit jógu. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu podobně jako dříve brouzdání po obchodech.
Každý den jsem sledovala, jak se na stromě před naším oknem klubou nové listy, postupně se prodlužují dny a sluneční paprsky sílí. Když jsme později na jaře začali jezdit na výlety, byla jsem ráda, že mi celá tahle situaci pomohla zastavit, nadechnout se, přemýšlet, číst. Vlastně mi nic nechybělo.
Po létu přišla druhá vlna, která nás zatlačila z parků, kaváren a barů zpět domů. Jenže tentokrát bylo mnohem těžší “dělat si to hezký”, protože pořád pršelo, řešili jsme stěhování do nového bytu, obchody byly povětšinou zavřené a nakupovat vybavení včetně postele pohledem na několik obrázků v e-shopu bylo prověřením mých nervů i vztahovým testem.
K józe jsem se nevrátila, v rámci stěhování jsem zase navlékla tepláky s vytlačenými koleny, dny byly čím dál častěji deštivé. Chyběla mi energie a nechala jsem se úplně pohltit blbou náladou.
Začala jsem si proto hledat nové impulsy, které by mi během stereotypních dnů odehrávajících se mezi postelí, kuchyňským stolem a sedačkou zpříjemnily ubíjející rutinu, naladily mě nebo donutily být kreativní. Věděla jsem, že potřebuju změnit své nastavení, protože pokud budu bez nálady a elánu, nepomůže mi nové oblečení, které objednávám ale stejně ho v dohledné době neunosím, ani desátá váza do nového bytu. Vše mě potěší jen na krátkou chvíli a pak zase ztratím zájem.
Každý si pod tím představí něco jiného. Pro mě to znamená udělat si radost něčím, co mi zlepší náladu, zahřeje u srdce nebo přivede k lepšímu poznání sebe sama.
V běžném životě, myšleno před covidovou pandemií, to bylo jednoduché. Po cestě do práce jsem si koupila kávu, vystoupila o pár zastávek dřív a prošla se přes centrum Prahy. Šla jsem s kamarádkou na víno, s přítelem na večeři nebo sama na nákupy. Myšlenky jsem si rovnala se psem na procházce v lese nebo se sluchátkama v uších. Radosti jako návštěva kadeřnice nebo party s kamarády asi ani nemusím zmiňovat.
Když přišla první vlna pandemie, která nás loni v březnu všechny zavřela doma, těšila jsem se z toho, že si konečně nakoupím reprezentativní domácí oblečení, protože nosit tepláky s vytlačenými koleny přece pořád nebudu. Začala jsem taky cvičit jógu. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu podobně jako dříve brouzdání po obchodech.
Každý den jsem sledovala, jak se na stromě před naším oknem klubou nové listy, postupně se prodlužují dny a sluneční paprsky sílí. Když jsme později na jaře začali jezdit na výlety, byla jsem ráda, že mi celá tahle situaci pomohla zastavit, nadechnout se, přemýšlet, číst. Vlastně mi nic nechybělo.
Po létu přišla druhá vlna, která nás zatlačila z parků, kaváren a barů zpět domů. Jenže tentokrát bylo mnohem těžší “dělat si to hezký”, protože pořád pršelo, řešili jsme stěhování do nového bytu, obchody byly povětšinou zavřené a nakupovat vybavení včetně postele pohledem na několik obrázků v e-shopu bylo prověřením mých nervů i vztahovým testem.
K józe jsem se nevrátila, v rámci stěhování jsem zase navlékla tepláky s vytlačenými koleny, dny byly čím dál častěji deštivé. Chyběla mi energie a nechala jsem se úplně pohltit blbou náladou.
Začala jsem si proto hledat nové impulsy, které by mi během stereotypních dnů odehrávajících se mezi postelí, kuchyňským stolem a sedačkou zpříjemnily ubíjející rutinu, naladily mě nebo donutily být kreativní. Věděla jsem, že potřebuju změnit své nastavení, protože pokud budu bez nálady a elánu, nepomůže mi nové oblečení, které objednávám ale stejně ho v dohledné době neunosím, ani desátá váza do nového bytu. Vše mě potěší jen na krátkou chvíli a pak zase ztratím zájem.
Rozhodla jsem se proto každý den udělat půl hodiny, který strávím sama jen se svými myšlenkami. Hned na začátek jsem si zakázala myslet na práci, na to, že musím objednat nákup a co budu zítra vařit k obědu. Zkrátka žádné rušivé podněty zvenčí. Při vymýšlení receptu, jak si to udělat hezký jsem se potřebovala oprostit od materiálních věcí. To zkrátka nefungovalo.
Často mi útočiště pro vyčištění hlavy poskytla horká vana s pěnou, jindy jsem si prostě jen sedla na oblíbené místo v obývacím pokoji, vypnula televizi, odhodila mobil, uvařila si kávu, ozdobila jí pěnou, aby vypadala skoro jako od baristy a pustila na Spotify nekonečný playlist peaceful piano.
Přemýšlela jsem, co mě dělá skutečně šťastnou. Jmenovala jsem si maličkosti všedních dní, které mi vždycky vykouzlí úsměv jako pokoj provoněný aroma svíčkou, čerstvá květina ve váze, relaxování ve vaně, vůně kávy, jahody se sněhem a psaní…Takže po dlouhých pěti letech, kdy jsem to úplně vytěsnila ze svého života, znovu sedím ve ztichlém pokoji s notebookem na klíně a nacházím radost ve psaní.
