*heart**heart**heart**heart**heart*
Teď si otevřeme bonbonek trošku hořký. Krize a životní pády. Rána po hlavě, zklamání, série zklamání, smůla… kdy už to skončí? Odpověď zní, že nikdy. Vždycky bude mít život tu houpavou tendenci k lepším i horším chvilkám. Ty špatné ale můžeme brát jako příležitost k aktualizaci životnícho hodnot, svých hranic a svých schopností. Ohlédněte se za nějakou krizovou situací ve svém životě? Možná vám mnoho odnesla, ale zároveň přinesla nutnost se s tím vším nějak porovnat, chtě nechtě získat sílu, posunout hranice, nebo je naopak přitěsnit k sobě a nenechat se vydírat životem a okolím, aby po vás chtělo to, nač nemáte.
Možná váš život byl prostě jen „aktualizován“.
Jak se poučit z chyb?
Možná tohle taky nenávidíte! Poučit se z chyb. Kdo to ale dělá, kdo to doopravdy dělá? Někdo si musí stokrát rozbít hlavu o stejnou zeď, aby jeho egu došlo, že se měl poučit z chyb už napoprvé, napodruhé, napodesáté. Ani netušíte, nebo možná ano, jak moc mi šlo proti srsti, když jsem se pídíla po tom, pro stále dokola opakujeme staré chyby. Staré chyby jsou naučeným chováním a za to se obecně stydíme, je to vlastně taková závislost. A když se za něco stydím, nejvíc energie vydám na to, abych to skryla (před okolím), ale v tomto případě to velmi dlouho umně skrýváme i sami před sebou. Další příčinou je prostá lenost tu chybu hledat, i když si její neurčitou přítomnost plně uvědomujeme. Někdo dokonce stále dokola věří, že tentokrát to vyjde! Po sto první? A velice vypečené jsou důvody, kdy se opakováním chyby masochisticky přesvědčujeme a udržujeme v pocitu, že skutečně za nic nestojíme, nic neumíme, jsme neúspěšný jedinec bez hodnoty. A sedět si v tomhle teplém starém známém bahníčku, jak jen je to lákavé! Fajn, takže seznam máme. Který z nich je ten „váš“?
Náprava jde přes čistou logiku. Musíme v sobě zlomit tu umanutost, nahradit ji pokorou a otevřeností tomu o sobě slyšet a vnímat pravdu. A pak je to vlastně už jednoduché. Sedněte si nad tu chybu a řekněte si, co se přesně pokazilo. Co tehdy šlo udělat lépe, aby se to nepokazilo.Tím získáme teorii, ze které si lze dojít sám v sobě pro odpuštění toho, co se stalo a nemusíme to táhnout za sebou jako hnisající ránu. Chyby nám dávají příležitost být lepšími, příště to zvládnout. Hlavně je potom důležité se podle tohoto rozboru zachovat v budocunosti. Začít se chovat jinak, přistoupit k tomu všemu jinak a vytrvat. Dávat si pozor na stejné varovné příznaky, které nás dovedly do záhuby předtím a prý je velmi motivující si přiznat vinu. Osvobozující.
