AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU
pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU – KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.
Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.
Zde si přečtěte příběh jedné z nich:
Jmenuji se Tereza a pracuji v restauraci Můj Svět jako servírka. Mám 23 let a aktuálně bojuji s největším zákeřníkem, co znám. S RAKOVINOU.
V dubnu tohoto roku jsem si z ničeho nic nahmatala velkou bulku na levém prsu. Šla jsem ke své gynekoložce na pravidelnou prohlídku a zmínila jsem se o mém nálezu. Pro jistotu mi napsala žádanku na mamograf. Nijak mě to nerozrušilo a myslela jsem, že to nic nebude. Naivně jsem si opakovala fráze, co jsem někde slyšela: „Nádory jsou nejčastěji v podpaží, ale já si to našla na druhé straně a bylo to skoro na půlku prsa. A taky jsem mladá! Je mi teprve 22 let.“ Utvrzovala jsem se v tom, že se nemám čeho bát.
Po vyšetření (v pátek 10.5.2019) se paní doktorka doslova zhrozila, co to mám v prsu.
„Vzhledem k Vašemu věku, by to odpovídalo zánětu, ale nálezem však nádoru. Kdyby Vám bylo o 10 let více, tak s jistotou mohu potvrdit, že máte nádor. Ale Váš věk mi nezapadá do tabulky,“ pronesla přemýšlivě.
Na ta slova nikdy nezapomenu.
Rozbrečela jsem se, cloumaly mnou vzlyky. Naštěstí na chodbě čekala kamarádka, která mě šla doprovodit.
Ještě ten den jsem šla na ultrazvuk a mamograf. Oznámili mi, že musím hned podstoupit biopsii.
Plná obav a strachu jsem protrpěla víkend a v pondělí se opět ocitla v nemocnici. Strašně jsem se bála toho, co mě čeká. Naštěstí paní doktorka byla velice milá.
Běžně se na výsledky biopsie čeká až 10 dní. To čekání mi nahánělo strach. V těle mi vibroval divný pocit a otázka: Přece nemůžu mít rakovinu, když jsem mladá a nezapadám do tabulky, ne? Jako by se zhmotnila a já na ni nedostávala odpověď. Nemusela jsem ale čekat dlouho, výsledek oznámili už ve čtvrtek. Už jsem měla jasno. Vše šlo strašně moc rychle.
Když jsme vešli s mamkou do ordinace a doktor řekl: „posaďte se,“ věděla jsem, že je zle.
„Bohužel je to nádor. Nejčastější typ, co mají ženy. Má 5 cm a je hodně agresivní. Už jsme Vás objednali u onkologa.“
Jediné, co mě v ten moment zajímalo bylo, jestli umřu.
Doktor se zarazil, malinko pousmál a pevným hlasem řekl: že NEUMŘU!
O šest dní později jsem navštívila svého onkologa. Oznámil mi, co mě čeká a nemine.
16 chemoterapií, biologická léčba, operace a ozařování – skvělá prognóza!
27.5.2019 jsem měla první chemoterapii. Copak jsem mohla vědět, co mě čeká? Co se mnou ta naoranžovělá chemie udělá? Jak mi bude? Neměla jsem ani ponětí. Copak holka v mém věku se zajímá o takové věci? Vše na oddělení onkologie pro mě bylo cizí a nové.
Dostala jsem první sérii oranžád (4 oranžové chemoterapie, které jsou nejhorší pro tělo a podávají se 1x za 3 týdny). Byla jsem po nich hodně oslabená a unavená. Občas bez chuti k jídlu, se žaludečními problémy. Cítila jsem se jako po obrovském flámu, jen v tom žádná zábava nebyla.
Přesně po dvou týdnech po první chemoterapii jsem si nechala oholit hlavu. Vlasy byly suché, kousavé a vypadaly jako dredy. Prostě byly mrtvé. Po pár dnech vypadaly dočista. – tuhle větu bych vynechala, když píšu že jsem si vlasy oholila. Pohled do zrcadla byl bolestný, ale dnes už jsem si na svůj vzhled zvykla. Koupila jsem si paruku, šátky a čepice. Nenašla jsem v sobě zatím tolik odvahy vyjít ven bez jakékoliv pokrývky, plešatá chodím pouze doma, nebo před rodinou a na fotkách.
Po oranžádách bylo podáno dalších 12 chemoterapií, které jsou méně drastické pro tělo. Po těchto jsem vůbec neměla žádné problémy.
Od srpna mám i biologickou léčbu – injekce do stehna jednou za tři týdny. Tahle léčba potrvá rok.
Dále jsem se zatím nedostala. Operace a ozařování mě teprve čeká.
Nemám vlasy a skoro žádné řasy, ale mám strašnou chuť žít a vyhrát tento boj!
Díky lidem, kteří mě obklopují, to nebude žádný problém. Dodávají mi sílu a energii.
Jak mou nemoc přijalo mé okolí?
Byl to pro všechny velký šok, hlavně pro rodinu, kolegy v práci a kamarády. Nikdo nevěděl, že jsem si něco nahmatala, až na rodiče a mé nejbližší kolegyně. S mamkou jsme to obrečely, ale zároveň se uklidňovaly, že to bude vše v pořádku. Pro bráchu a taťku to byla taky velká rána, ale jsou to chlapi, nenechali na sobě nic znát. Ostatní lidi v mém okolí to buď obrečeli, nebo byli otřeseni.
Nikdo nechtěl uvěřit, že mám rakovinu ve svém věku.
Co mi nemoc dala a naopak vzala?
Rakovina mi určitě dala nový pohled na život. Srovnala jsem si priority a uvědomila jsem si, že je důležitější zdraví, než řešit nějaké blbosti, které mi donedávna přišly důležité. Také mi dala doživotní hlídání prsů, kila navíc, spoustu bolestí a slz.
Rozhodně mi vzala vlasy, skoro všechny řasy a bezstarostné mládí. Všechno je to moc těžké, ale snažím se s tím poprat. Nechci žádnou lítost, protože občas si vůbec nepřipadám jako nemocná.
Vaše Tereza
Tereza se podílela i na projektu: líčení co vykouzlí úsměv
