69

Komfortní zóna. Místo, kde se cítíme příjemně, kde je nám dobře, místo, které důvěrně známe, a nic nás v něm nepřekvapí. Žádné nebezpečí, žádný neúspěch – ale také nic nového. Komfortní zóna je jako obývací pokoj staré dámy, který vypadá přesně tak, jako když si ho s nebožtíkem manželem před padesáti lety zařídila. Prastarý oprýskaný nábytek a ve vitríně hrnečky z míšeňského porcelánu, na které desetiletí padá prach a nikdo se z nich nikdy nenapil. Stará paní zná každý jeho kouteček, všechno je neměnné, bezpečné a naprosto nehybné. A co je nehybné, to pomalu ale jistě umírá.
 

Komfortní zóna – zlatá klec bezpečí

Každý z nás si během života utvoříme podobný bezpečný prostor, v němž je všechno stále stejné a tím pádem to nepředstavuje hrozbu. Vytvoříme si rituály, které dodržujeme. Obklopujeme se lidmi, které známe roky. Posloucháme podobnou hudbu. Jezdíme na dovolenou do stejných zemí. Chodíme do stejné práce.
Všechno se zdá být v pořádku. Jenomže ve stále se opakující smyčce své komfortní zóny časem zjistíme, že nejsme šťastní. Jsme spokojení, ano, necítíme se nijak zvlášť sklíčení, v pořádku, ale skutečně šťastní nejsme – a ani nemůžeme být.
Štěstí je, podle jedné z mnoha definic, pocit, který se v nás rozlije, když úspěšně překonáme překážku. A ve známém prostředí, ve zlaté kleci komfortní zóny, žádné překážky nejsou.
 

Cesta ke štěstí je za hranicemi obýváku

V každé příručce osobního rozvoje, v každém příběhu skutečně úspěšného člověka, se dočteme, že na počátku jeho úspěchu bylo opuštění komfortní zóny. Cesta do neznáma. Odvážný skok do vody, jejíž hloubku dopředu neznali. Bez metafor a napřímo řečeno: udělali něco, z čeho měli strach. Něco, co bylo nové, co bylo výzvou, překážkou. A pak teprve našli štěstí.
Ona totiž ta komfortní zóna se vším svým bezpečím a známostí vlastně vůbec není tak krásná, jak si někdy říkáme. A její hranice jsou často zcela iracionální. Jako ten míšeňský porcelán ve vitrínce, z kterého nikdo nepije. Proč? Protože by se tak vzácný a krásný servis mohl rozbít, přeci. A tak nádobí, určené k používání, nikdy nesplní svůj účel a stane se jen bezcenným lapačem prachu. A nakonec, aniž by se ho kdy dotkly rty, skončí jako hromada střepů v popelnici, až stará dáma, strážkyně komfortní zóny, odejde na věčnost.
Co by se stalo, kdybychom ho vytáhli z vitrínky? Naplnili kávou a čajem? Napili se z něho? Pravděpodobně nic. A možná by se naťuknul. A možná rozbil. Ale co na tom? Je to možná drahý, ale nakonec jenom obyčejný hrnek. Tušíte, kam tím mířím?
 

 

Falešné zdi našeho vězení

Překážky, které nám brání v rozletu, jsou často naprosto falešné. Jako ten strach z rozbití převzácných hrnečků. Když na ně nahlédneme z jiného úhlu pohledu, dojde nám, jak nesmyslné jsou to obavy. Jenomže abychom tento úhel pohledu mohli mít, je třeba zdi naší komfortní zóny opustit a strachu se postavit. Otevřít vitrínu a dát vařit vodu.
Jakmile jednou dokážeme vyjít ze svých vlastních hranic, uvědomíme si, jak strašně těsné nám vlastně celou dobu byly. Jak nesmyslně nás svazovaly. A s každým dalším krokem do neznáma se nám půjde lehčeji, protože si uvědomíme, že lpění na tom starém známém nás nikdy nemůže přivést k něčemu novému.
Není to snadné. Vlastně je to docela pořádná fuška. Minimálně ty první kroky jsou jako cesta proti hurikánu. Nebojujeme jen se svými strachy, svými zdmi. Ale i s obavami ostatních.
„To nezvládneš. To je hloupost. To nejde. To nemůžeš. To nedopadne dobře.“ Každý úspěšný člověk si tyto věty vyslechl nejmíň stokrát. A kdyby jim všichni uvěřili, svět by byl o mnoho chudší.
 

Odvážně se pouští tam, kam se dosud nevydal

Skutečně jsem ze známé věty z televizního seriálu Star Trek odebrala jedno slovo. To proto, že není nutné se vydávat tam, kam se dosud nevydal nikdo – bohatě stačí vyrazit tam, kam jsme se ještě nikdy nevydali my sami.
Já touhle pro mě naprosto novou nevyšlapanou stezkou kráčím poslední měsíce mého života. A překvapeně zjišťuji, jak neuvěřitelně naplněná a šťastná se náhle cítím. Vzdala jsem se spousty věcí, které byly důvěrně známé. Opustila jsem jistoty starých struktur svého života a zkouším, co přinesou ty nové. Ne každá cesta, kterou jsem se za poslední půl rok vydala, byla zárukou úspěchu. Ale i tahle slepá ramena byla velmi důležitá na cestě k bodu, kde jsem teď.
A tak jsem oklikami, přes nepovedenou práci a přes údolí depresí, za pomoci menších opuštění komfortní zóny jako cesta do Glastonbury či na kněžkovský seminář v Praze, došla až k dnešku. Sedím v obchodě, který patří mně. Sedím ve svém zhmotnělém snu, který jsem nosila v hlavě pět let a neměla odvahu ho uskutečnit. Potkávám lidi, kteří mi přejí štěstí a zářím vnitřním světlem, o němž jsem si myslela, že už je nadobro ztracené. Nevím, co přinese zítřek, a nevím, jestli cesta, po níž teď kráčím, je bezpečná. Ale už teď vím jistě, že vydat se po ní bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
 
angelum lucis obchod

Každý, kdo mě bude chtít v mém vyněném “vílím doupátku” navštívit je srdečně vítán:)

Můj esoterický obchůdek Angelum Lucis najdete

v Brně na ulici Běhounská 22

a jsem tam od pondělí do pátku od 12 do 18 hodin 🙂

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account