TAK, DĚVČÁTKA, JDEME NA TO! (příběh z roku 2015, ale stále platné poselství 🙂 )
Položím vám záludnou otázku 😉 – jak moc musí být člověk STARÝ NA TO, aby se už “směl” cítit “starý”?
“To víš, už mi bude třicet!”
“Po čtyřicítce už to holt není ono!”
“Padesátkou to končí…”
No, ale sami cítíte, že padesátkou to nekončí, že jo?
Takže kdy? 60? 70? 80?
Dneska ráno jsem v autobuse krátce potkala skupinu čtyř krásných ženských. Věk dam se neprozrazuje, ale rozhodně jim “na alibi” bylo už dokonale. Vrásek ve tvářích nepočítaně. Ale těla vzpřímená a oči jasné, usměvavé a…NADŠENÉ! “Tak, děvčátka, jdeme na to!”, prohlásila paní, sedící nejblíž u dveří, a vyrazily. Kam, netuším, ale zřejmě se s podobnou vervou vrhaly do všeho, co se rozhodly podniknout.
Včera měla narozeniny moje babička (ano, ta z příběhu o červeném pulovru a sebevědomí). Volaly jsme si (s mobilem nemá problém), mluvily jsme o “co nového na internetu” (babička bere vyjádření “dodělávám e-kurz” s naprostou samozřejmostí a fandí mi) a “jak je u babičky”. Celou dobu jsme automaticky mluvily jen pozitivně, každá nadšená zážitky ze své strany “drátu”. Babička se například těšila na procházku a následný koláč ke kafíčku, já jsem se vrátila nabitá endorfiny po běhání.
(Babičce bylo v té době 93, mně 45.)
Takže takhle nějak to s tím věkem je… 😉
Jolana Fišerová
Inspirativní Lví web https://www.jolanafiserova.cz/
PS: Co si o věku myslíte vy? A žijete tak? Podělte se do komentářů…
