Jídlo a emoce: Jak stres a smutek ovlivňují naše stravovací návyky
Všichni, co hledali nějaký způsob, jak zhubnout, mi mohou potvrdit, že to není nic lehkého. Často i zásadní rozhodnutí, se po několika dnech změní a chuť „na něco dobrého“ nás prostě dožene. Dostala se mi do ruky zajímavá knížka „Jídlo na prvním místě“ a právě jedna z kapitol se věnovala této tématice. Není to nic závratného, až si článek přečtete, praštíte se do čela se slovy „To je přeci jasné“, ale přeci jen mi přišlo důležité, toto téma otevřít.
Jak je to s těmi chutěmi?
Kdybychom se vrátili do dob lovců, tak známe jen 3 bezpečné chutě (hořká a kyselá jsou pro nás znamenaly nezralé, jedovaté):
SLADKÁ – ta dávala jasně najevo, že potravina má rychlou energii a je zcela bezpečná. Jednalo se o různé lesní plody, ovoce, ale i třeba některé druhy trav.
TUČNÁ – ta zase představovala hutný zdroj kalorií. Ať už to byl tuk v uloveném mase nebo ze semínek a oříšků
SLANÁ – tekutina fungující jako konzervant.
Právě tyto chutě náš mozek vyhodnocoval, jako něco nejedovatého a pro naše tělo velmi prospěšného. Nejen že právě takové jídlo bylo lahodné, ale především výživné. To znamená, že obsahuje veškeré živiny, které jsou nezbytné pro udržení zdraví, síly a přežití.
Vy jste to možná nevěděli nebo vám to spíš jen nedocvaklo, ale marketingový experti si tohoto faktu jsou vědomi a dokážou toho perfektně využít. Přesně tyto tři přirozené chutě potravinářský průmysl začal zkrášlovat k obrazu svému (potřebnému).
Z přirozených potravin vysáli veškeré živiny (vodu, vlákninu, vitamíny, atd.) a nahradili to mnohem větším kalibrem – cukrem, kukuřičným či jiným sirupem, solí, glutamany a glutamáty, umělými sladidly, aromaty a pochopitelně i barvivy.
Najednou jsou bramborové lupínky slanější a mastnější než obyčejné brambory, bonbóny zase více sladké než ovoce atd. A proč? No aby mnohem víc stimulovali náš mozek, který tyto chutě bere jako bezpečné (a hlavně prospěšné) a tím jsme nuceni jíst tyto „dobroty“ mnohem víc a bez výčitek.
Když do jídla zamotáme stres, strach, žal
Aby toho nebylo málo, tak teď do toho vstupují pocity a vjemy, které jsme si během života s jídlem spojili my sami.
Znáte to? Jdete s dítětem k doktorovi, ten mu dá injekci a ono pláče, protože ho to bolí (nebo se bojí)? A co uděláme my? Uchlácholíme prcka, že když to zvládne (nebo když už to zvládnul) dostane něco dobrého. Co z toho dítě pochopí? Že na každou bolístku je dobrý větrník z místní cukrárny.
zbytek článku na https://katfoblog.blogspot.cz/2018/02/jsem-tlusta-protoze-nemam-silnou-vuli.html
Zdroj foto: Pixabay.com
