Když pracujete v médiích, má to tři obrovský nevýhody. Za prvé, všichni vás už po zjištění této informace odsoudí. Jste to přeci vy osobně, co píšete ty nesmyslný články o politice, o stavu naší ekonomiky a uprchlické krizi. Za druhé, automaticky si o vás všichni myslí, že jste chudší než kostelní myš. Za třetí – všichni mají pocit, že jste chudák, je to přeci povolání, které může dělat úplně každý, navíc s minimální šancí stát se slavným a úspěšným.
Jenže zrovna tohle povolání jsem si vybrala. Když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se, že budu novinářkou. Do té doby jsem ani pořádně nevěděla, čím chci být, proto jsem šla studovat mezinárodní vztahy. Nebylo to špatný, naopak, bavilo mě to. Ale když jsem si představila, že bych seděla někde za stolem a vyplňovala žádosti o víza někde na konzulátu nebo někomu dělala na ministerstvu věcí pravou (v mém případě spíš levou) ruku, jímala mě hrůza. Tohle pro mě není. Aspoň ne na celej život. Jasně, chtěla bych pracovat třeba na českém velvyslanectví v Tel Avivu nebo Káhiře či Abú Dhabí nebo jinde na východě, ale znáte to, to musíte umět jazyky, minimálně, a spoustu dalších věcí. Na to já moc nejsem, jak se musím něco naučit povinně, nic se mnou nehne. Baví mě se učit a dělat jenom to, co po mně nikdo nechce. Bohužel mám tenhle zlozvyk už od základky. Ale co, zkrátka jsem věděla, že studuju zajímavej obor, ale rozhodně v něm nechci zůstat. A tak jsem začala psát a po bakaláři zkusila štěstí u přijímaček na žurnalistiku. Povedlo se. Teď jsem novinářka. A nestydím se za to. Prošla jsem si seriózní žurnalistikou i tou bulvární. Ani za to se nestydím. Vlastně… Jsem pyšná na to, že můžu dělat to, co dělám. Novinář je totiž skvělý povolání, pokud se do něj zamilujete, už nikdy se ho nevzdáte. Dokonale vás pohltí.
Ať píšete o čemkoliv chcete, musíte zkrátka umět aspoň trochu psát. Samozřejmě nepočítám blogy, kam si může psát kdo chce co chce, stylisticky a gramaticky třeba úplně blbě, ale nevadí to. Možná jenom z hlediska toho, že dotyčného nejspíš nebude nikdo číst. Nicméně pokud chcete psát pro noviny, časopisy nebo internetová média s větším dosahem než jsou desítky nebo stovky čtenářů, je zapotřebí ovládat gramatiku i stylistiku. Jinak u téhle práce dlouho nevydržíte. Ne až tak z vaší vůle, jako spíš z vůle toho, kdo vás zaměstnává. Dalším důležitým předpokladem aspoň průměrného novináře je, že umí postavit příběh, popřípadě zprávu, která bude obsahovat podstatné informace a nebude to jen tlachání o ničem. Ať píše fejetony, sloupky, komentáře, analýzy nebo třeba reportáže, je důležitý umět psát srozumitelně a pokud možno každou zprávu v závěru dovedně vypointovat. To už je bonus, který neumí každý. Ale právě to dodá každému textu něco, co je na něm zajímavé, a důvod, proč ho čtenáři vlastně dočetli až do konce. Přiznám se, tohle mi nikdy moc nešlo. Ale učím se a občas mi dokonce i přijde, že s každým textem, nebo spíš s každým dvacátým napsaným textem, se za tím vysněným, dobře vypointovaným textem posouvám. Samotný obsah textu, téma, o kterém novinář píše, je na dlouhou diskuzi. Ten, kdo s vámi nebude souhlasit, bude tvrdit, že píšete nesmysly, blbosti, voloviny a pak i mnohem horší věci, ale to se sem nehodí. Kdo s vámi bude souhlasit, naopak váš text vychválí do nebes nebo aspoň zůstane u stručného „jako dobrý“. Je to zkrátka věc názoru. Pokud ale někdo novinářův text dočte až dokonce a zároveň dokáže rozvířit diskuzi, může si gratulovat. A je úplně jedno, jestli jsou to pozitivní nebo negativní reakce. Podařilo se mu splnit cíl – donutit čtenáře přečíst celý text a ještě vyvolat diskuzi. Jestliže se ale diskuze bude týkat jen pochybné gramatiky nebo stylistiky, úkol dotyčný nesplnil ani na dostatečnou.
Tudíž novinářem nemůže být každý. Vážně ne. Jistě, můžete se naučit psát, ale pokud nemáte něco navíc – aspoň malinko talentu – nikdy nenapíšete text, ze kterého si někdo sedne na zadek. A po tom touží přece každý novinář. I když se to málokomu splní.
Teď něco málo k finanční stránce. Novináři že jsou chudí? Popravdě, nejsou bohatí. Pokud tedy není jejich hlavní náplní práce něco jinýho – třeba vlastnit vydavatelství a psát do svých časopisů, nebo zrovna nejsou ropnými magnáty, kteří přispívají do místního ekonomického plátku, nebo se nenarodili bohatým rodičům s miliardovým majetkem. Ano, novináři nemusí být chudí, ale nejen z těchto důvodů. Mohou totiž vydělávat docela slušné peníze tím, když si založí svůj vlastní web, který sledují desetitisíce lidí, a stojí o něj i inzerenti, nebo také mohou psát do několika médií najednou či jsou třeba šéfredaktory prospívajícího média, jehož vydavatel není strýček Skrblík. Ani to nejsou všechny důvody, nicméně tvrzení, že novináři jsou chudí jako kostelní myši je příliš zevšeobecňující. Ale samozřejmě mohou být i chudí, když se to tak vezme, a dostávat podobný plat jako prodavačka v supermarketu. Ale je to skutečně plat tak malý, abychom mohli dotyčného s takovým platem označit za chudého? Jaká výplata je vlastně dostačující? To je hodně relativní. Každý se totiž spokojíme s něčím jiným. Někdo si může připadat chudý s dvaceti tisíci měsíčně, někdo s osmdesáti. Ale to se přeci netýká jen novinářů.
My novináři rozhodně chudáci nejsme. Jaký si to uděláme, takový to máme, a i když je možná pravda, že máme minimální šanci na to být slavní a úspěšní, snažíme se o to. Alespoň někteří z nás. Někomu se to podaří, jinému ne. Ale rozhodně máme budoucnost. Máme ji jako kdokoliv jiný. I uklízečka, prodavač, zedník, automechanik, letuška, profesionální řidič, kadeřnice, modelka, popelář…. Všichni máme šanci uspět, záleží na tom, jak moc se snažíme v tom, co nás baví. A pokud nás zrovna nebaví to, co nás živí, můžeme začít jinak a jinde. Nemusíme hned měnit práci, stačí, když se budeme věnovat tomu, co nás baví ve volném čase. Tak to aspoň dělám já. Mám blog a informační web, pracuju na něm kdykoliv, kdy mám čas. Proč? Protože mě to baví. Neberu to jako práci, mám to jako svůj koníček. Něco, co mě naplňuje a dodává mi pocit, že moje práce k něčemu je, že někoho třeba baví číst moje články. Že si u nich odpočine a něco zajímavého se dozví. Jsem novinářka, která pracuje ve společenském týdeníku. Docela mě to baví, protože vím, že ho lidi čtou. Jsem ráda novinářkou, chci psát, chci se bavit s ostatními novináři a pořád se učit něco novýho. Ale abych se cítila skutečně užitečná a naplněná a byla se svým životem spokojená, musím zároveň dělat i něco jinýho. Psát o svém životě, o tom, kam jsem cestovala a co jsem tam prožila, vyprávět příběhy… Zkrátka psát něco, co skutečně psát chci, co potřebuju psát. Chci ukázat, že i kavárenskej povaleč pracující v bulváru se snaží něco dělat a má (snad) co říct. I když je jeho nejoblíbenější činností válet se v křesle s knížkou a kafem v ruce.
**********
Více článků, povídek a cestopisů najdete na mém blogu http://businesscoffee.cz
