Čím dál tím více se přesvědčuji o tom, že stará přísloví skrývají velké pravdy. Všichni je známe zpaměti, možná jsme jim jen přestali věnovat pozornost.
V mém životě nastala chvíle, kdy jsem se cítila vyčerpaná, nesoustředěná, neustále v jednom kole. Řekla jsem si ,,dost”. Končím se všemi projekty do kterých jsem se pustila a budu dělat jen jednu věc, ale pořádně.
Když jsem se rozhodla, přišla obrovská úleva. Najednou jsem měla spoustu času, který jsem mohla věnovat své rodině a koníčkům.
Za velmi krátkou dobu jsem viděla výsledky své práce, které mě povzbudily a přesvědčily o tom, že mé rozhodnutí bylo správné. Zjistila jsem, že když dělám jen jednu věc, dělám ji důkladněji a s plným nasazením.
Vše chce svůj čas. Bohužel většinou to dopadá tak, že prvotní nadšení vystřídá období, kdy přemítáme, zda pokračovat a nebo se pustit do něčeho jiného.
Sami sebe se ptáme. Je to opravdu to co chci? Nemám se na to vykašlat? Vůbec to nefunguje , tak jak jsem si představovala.
Tohle je myslím ten zlomový moment, kdy někteří začnou pokukovat po něčem dalším, novém, úžasném, co jistě zafunguje.
A je to tady. Začneme odvádět naši pozornost jiným směrem. Pak přesvědčíme sami sebe, že ta jedna věc nás neuživí a proto je třeba dělat ješte něco dalšího. Stane se ovšem pravý opak. Práce na několika projektech nebo pro několik firem nás doslova paralyzuje. Jsme zmatení z tolika informací, vyčerpaní….
Tohle je cesta ke zhroucení. Cesta k tomu dělat několik věcí najednou, ale vlastně žádnou pořádně. Následně se to projeví nedostatkem času, vyčerpaností a v mnoha případech i prázdnou peněženkou.
Připomíná mi to tak trošku brouka Pytlíka – práce všeho druhu, ale ruku na srdce, požádala by jsi zrovna jeho o pomoc?
Jo a mimochodem mezi dvě židle se dobře padá.
