Možná se vám čas od času stane, že se nakupí úkol nad úkol a pokud přijde ještě jeden, je vaše exploze téměř nevyhnutelná. V takovou chvíli vám v hlavě zazní sci-fi hlas „Potřebuju pauzu!“ a vy víte, že to si rozhodně dovolit nemůžete. Vše musí být hotovo, vše působí tak neodkladně.
Vše by mělo být nejlépe DNES. Včera bylo pozdě. Tečka.
Před rokem jsem se na několik měsíců v takové honičce za úkoly ocitla. Byly to dny, které mě postupně ždímaly k totálnímu vyčerpání. Spala jsem okolo 4 hodin denně a stále byla jen v napětí, co všechno nestíhám. Každý další úkol zapnul v hlavě výstražné světlo a rozhučel svůj termín naplno. A čím víc jsem nezvládala dokončovat, tím míň jsem spala a tím víc byla vyčerpaná, nepřesná, otrávená, ale pořád jsem nějak doufala, že to i navzdory té totální únavě takhle dám.
Nedala!
Bylo to jen horší a horší. Ale když jste v kolečku nesplněných úkolů, jediné, co chcete, je dokončit je. Nechcete spát (nedovolíte si to) ani se zdržovat ničím jiným (nemáte na nic jiného čas, jen úkoly, úkoly, úkoly!!!). Vaše přání je jedno jediné – konečně už proškrtat ten nekonečný TO-DO-LIST a až pak si dát zaslouženou pauzu.
Až PAK. Smrtící slovo! Jen já to neviděla.
Až PAK. Smrtící slovo! Jen já to neviděla.
Prozření přišlo trochu tvrdě, ale v pravou chvíli. Stačila jediná prostá věta: „Co pořád celý dny děláš, když spíš jen 4 hodiny?“ No… Musela jsem si přiznat, že NEVÍM. Opravdu jsem netušila, co přesně, kdy a jak dlouho naplňuje můj každoden.
Vytočilo mě to, ale co si budeme povídat – mé domněle vysoké pracovní nasazení samozřejmě nemělo výsledky. Únava mi sice seděla za krkem, mlela jsem z posledního, ale nikde to nebylo vidět. A navíc tohle! Podezření, že se dost možná poflakuju. Já zatím vypouštěla duši v krysím závodě, který jsem si vytvořila a nedovolila to vidět…
Vytočilo mě to, ale co si budeme povídat – mé domněle vysoké pracovní nasazení samozřejmě nemělo výsledky. Únava mi sice seděla za krkem, mlela jsem z posledního, ale nikde to nebylo vidět. A navíc tohle! Podezření, že se dost možná poflakuju. Já zatím vypouštěla duši v krysím závodě, který jsem si vytvořila a nedovolila to vidět…
Co celý dny dělám???
Jsem vodnář. Chci důkazy. Začala jsem si psát, co a kdy přesně dělám. Opravdu úplně všechno. I odchod na záchod. Kdykoliv jsem změnila činnost, napsala jsem si čas a udělala poznámku o tom, co dělám. Vydržela jsem to přes měsíc. Už po týdnu to přineslo (ne)skutečná překvapení. Fascinující revoluce v mém time-managementu.
S uspokojením jsem si spočítala, že pracuju mnohem víc, než jsem si myslela. Má domněnka o prokrastinaci a promarněném čase se rozplynula jako pára nad hrncem. Moje „směna v domácnosti“ dostala skutečné rozměry, mírně gigantické. Péče o domácnost a děti mi zabere mnohem víc času, než jsem tušila. Vím, že se věci nedělají samy, ale ta čísla mi pomohla uvědomit si, že to tak je. To mi otevřelo oči podruhé.
Po týdnu psaní a sledování jednotlivých činností jsem konečně začala spát – dovolila jsem si to. To vědomí, že opravdu něco dělám, mi dovolilo uvolnit se. Spala jsem tak vydatně, že jsem usínala s dětmi a ráno se po 9 hodinách spánku začala cítit konečně trochu líp. Trvalo celý měsíc než jsem se opravdu cítila odpočatá i po tak dlouhém spánku.
Nejvíc fascinující pak bylo, že jsem začala stíhat stejnou práci, ba dokonce i víc, a to mne konečně zakotvilo ve zjištění, že to, co nejvíc odkládám, je přesně to, co nejvíc potřebuju.
Po týdnu psaní a sledování jednotlivých činností jsem konečně začala spát – dovolila jsem si to. To vědomí, že opravdu něco dělám, mi dovolilo uvolnit se. Spala jsem tak vydatně, že jsem usínala s dětmi a ráno se po 9 hodinách spánku začala cítit konečně trochu líp. Trvalo celý měsíc než jsem se opravdu cítila odpočatá i po tak dlouhém spánku.
Nejvíc fascinující pak bylo, že jsem začala stíhat stejnou práci, ba dokonce i víc, a to mne konečně zakotvilo ve zjištění, že to, co nejvíc odkládám, je přesně to, co nejvíc potřebuju.
Můj příběh má ještě dohru…
Koncem toho stejného roku, i když jsem se zapřísáhla, že budu víc odpočívat, na mne padla další únava, nechuť a vyčerpání. Celý rok bez pořádné dovolené, ve stálém napětí a boji o zaplacení složenek a účtů, mě citelně vyčerpal.
A já? Protože jsem si slíbila, že už nikdy neprožiju to, co jsem dělala první tři měsíce roku 2015, jsem jen přiznala svou opakovanou chybu. S pokorou přijala tohle zastavení. Nešla jsem proti sobě!
Úkoly se kupily, ale na prvním místě mého to-do-listu jsem byla já. Vyspat se, odpočinout a pak teprve práce. Vybrat, co je opravdu nutné, roztřídit, co chvíli počká, nebo co mohu sfouknout najednou a fokusováním ušetřit čas. Tempo jsem zpomalila, i když to v některých chvílích bylo hodně hodně těžké a stálo mě to hodně uvědomění.
Měsíc se s měsícem sešel. Je polovina ledna a já se, po druhé krátké viroze, konečně cítím líp… Nejen, že zas nabírám sílu i chuť a znovu v žilách cítím nezměrnou touhu tvořit, ale jako bonus mne zaplavuje vnitřní hrdost za to, jak jsem touhle zkouškou prošla. Že jsem pochopila, sice až opět na hraně, kdo je v mém životě důležitý. Že jsem to já sama. Hned potom moje děti a že pro tyhle tři bytosti tady chci být naplno, zdravá a v energii, ve které se můžeme všichni cítit šťastní a spokojení…
A já? Protože jsem si slíbila, že už nikdy neprožiju to, co jsem dělala první tři měsíce roku 2015, jsem jen přiznala svou opakovanou chybu. S pokorou přijala tohle zastavení. Nešla jsem proti sobě!
Úkoly se kupily, ale na prvním místě mého to-do-listu jsem byla já. Vyspat se, odpočinout a pak teprve práce. Vybrat, co je opravdu nutné, roztřídit, co chvíli počká, nebo co mohu sfouknout najednou a fokusováním ušetřit čas. Tempo jsem zpomalila, i když to v některých chvílích bylo hodně hodně těžké a stálo mě to hodně uvědomění.
Měsíc se s měsícem sešel. Je polovina ledna a já se, po druhé krátké viroze, konečně cítím líp… Nejen, že zas nabírám sílu i chuť a znovu v žilách cítím nezměrnou touhu tvořit, ale jako bonus mne zaplavuje vnitřní hrdost za to, jak jsem touhle zkouškou prošla. Že jsem pochopila, sice až opět na hraně, kdo je v mém životě důležitý. Že jsem to já sama. Hned potom moje děti a že pro tyhle tři bytosti tady chci být naplno, zdravá a v energii, ve které se můžeme všichni cítit šťastní a spokojení…
Na závěr chci zmínit jen: Až budete zavaleni úkoly a budete si odpírat odpočinek, zastavte se a uvědomte si ten program, který vám takhle špatně radí. Než další práci, jděte se raději natáhnout, zavřete oči a odpočívejte…
To je to jediné, co nemůžete odkládat!
To je to jediné, co nemůžete odkládat!
Vy sami jste to jediné, co je skutečně neodkladné!
