Včera jsem se vrátila domů z Čech a ráda bych se s vámi podělila o něco, co se mi přihodilo. Jak už víte v Itálii žijí již přes 22 let, a proto když přijedu do Čech připadám si tu trochu jako na dovolené v cizí zemi.
No a tady je ta historka z toulek po našich krásných Čechách… Bylo kolem čtvrté odpoledne a začínala jsem mít docela hlad, oběd jsem z různých důvodu nestihla. Jeli jsme po dálnici a náhle jsme odbočili do města městečka s podivným názvem – Postoloprty. Netvrďte mi, že byste to v letu nečetli tak jako já – Postelo-prdy.
Očekávala jsem, že zde najdeme hospůdku s místními štamgasty, kteří popíjí pivo a přikusuji k tomu utopence nebo tlačenku. Ale na útulném náměstí byla jediná restaurace – Ristorante Italiano.
Abych vám pravdu řekla na těstoviny nebo pizzu jsem zrovna chuť neměla, protože v Itálii výbornou pizzu můžete mít prakticky na každém kroku, i když se přiznám – ani v Itálii není nemožné narazit na pizzerii se jménem Mustafa.
Kručelo mi v břiše, a tak jsme do pizzerie přece jenom vešli. Útulné prostředí, šedé zdi s výjevy Itálie na zdech a příjemná obsluha. Jen je mi docela líto, že jsem vám nevyfotila menu: tři druhy salátu, gnocchi na dva způsoby, vařené vepřové koleno a seznam tak roztodivných názvu pizzy, že by Ital nechápal. Těžko si na všechny vzpomenu – například Kuku-Ku (kukuřice a kuře) anebo Honolulu, v Itálii byste opravdu životě nedostali pizzu s ananasem.
V Čechá si velice ráda dám knedlo-zelo-vepřo nebo hovězí vývar. Ale zde jsem t šanci neměla. Tak jsem si přece jenom obyčejný listový salát s tuňákem z plechovky. Paní mi ho ochotně donesla a k tomu mi přinesla zálivku, na podnosu stála ve skleničce sůl a pepř, vedle ní lahvička s olejem podivné barvy, pravděpodobně se jednalo o řepkový olej a hned vedle v lahvičce nahnědlá tekutina. Nenapadlo mě nic jiného, než že se jedná o balzamikový ocet, který miluji a nešetřila tedy s ním. Na vidličku jsem napíchla list salátu a vložila ho do úst. Čekala jsem sladkokyselou chuť místo ní jako bych do pusy vložila lžíci plnou soli.
„Bože oni ten salát asi ne promíchali?!“ Napadlo mě v tu chvíli a opatrně jsem napíchla malé rajčátko a hnědou tekutinu z něho nechala stéct. Kousla jsem do rajčete a opět pocítila chuť soli.
Znechuceně jsem odstavila talíř. Přišla paní, podivně se na mě podívala a zeptala se:
„Vám ten salát nechutná?“
„Mohu se prosím, na něco zeptat?“ spustila jsem, „co je to ta hnědá tekutina?“ a ukázala na nádobku.
Dostala jsem odpověď, která mě šokovala: „No to je přece Maggi.“
„Maggi?“ vyhrkla jsem zděšeně.
„Ano, ale to se přece tak dělá.“
„Dělá a kde?“ Nemohla jsem si odpustit tuto otázku: „Snad nemyslíte v Itálii?“ dodala jsem rychle.
„Ale tady přece nejste v Itálii.“
„To sice ne, ale jsem v Ristorante Italiano!“
Takže jsem si jako debil ochutila salát MAGGI!!!
V životě by mě nenapadlo že vedle skleničky s olejem bude stát MAGGI (v průhledné lahvičce bez nápisu) a přitom na jídelním lístku neměli ani jednu polévku.
Opravdu by mě zajímalo, kde se to TAK DĚLÁ?
Setkala jsem se s tím úplně poprvé, a proto by mě zajímalo, jestli je to normální? Budu vám vděčná za vaše názory.
Ale příště již budu na pozoru.
Nakonec jsem poobědvala český strudl v Italské restauraci… a bylo to.
