úryvek z knihy I MOTÝLI PLÁČOU
Chodník pokrytý jinovatkou se ve světle pouličních lamp zlatě leskne. Zabočíme doprava a za řeznictvím doleva a jsme doma. Daniel prudce přibrzdí, silnici přebíhá černá kočka. Oslepená světly reflektoru znejistí, chce silnici přeběhnout, ale pak se zastaví a o pár kroků se vrátí. Přijde mi, že vůbec nechápe, kde je. Podívá se na nás, oči se změní ve dva jasné body. Září do tmy jako dva malé majáčky naděje. Naráz, jako by si na něco vzpomněla, rozběhne se a v mžiku zmizí v křoví na opačné straně silnice.
Matně se mi vybaví jeden rozhovor. Diskuse dvou žen ve vlaku. „Ona mi ukradla manžela,“ běsnila jedna z nich. Ale copak jdou lidé ukrást? A copak já snad také někoho někomu kradu? Snad si to člověk dobrovolně zvolí a odejde, ne? Jsme tak trochu jako toulavé kočky, a pokud ne, máme se od nich lecčemu učit.
Vždycky jsem měla raději kočky než psy. Ta malá chlupatá stvoření schoulená v mé náruči, co spokojeně předla. Pes, ten jako by neměl jinou možnost, neodejde od pána, ani když dostane pár kopanců. Zůstane. Věrnost k pánovi, nebo jakási omezenost? Ale kočka? Ta ne, ta přeskočí plot a zmizí v nedohlednu. Nevrací se jen proto, že doma najde plnou mísu. Vrací se do náruče plné teplé lásky a do světa pohlazení.
Měli bychom se občas vzdát pohodlnosti, přeběhnout silnici, vrhnout se do života hlava nehlava, když nám je náš svět těsný.
Někdy zklamání způsobí nezvratné změny.
Život tvoří etapy, – začínají, vyvíjejí se a končí. A přestože nikdy nic skutečně neskončí, je důležité se naučit cykly uzavřít, když se kruh zavře, posunout se dopředu a vyhnout se tomu, abychom zamrzli v neurčitém bodě.
To už je lepší přeběhnout silnici a skočit do neznáma, i když nás děsí to, co neznáme.
Pokud vás úryvek z knihy zaujal, sledujte mě na FB: Marky Volf – autor
Vaše Marky
