Jedním z prostředků, který slouží k tomu, aby se lidé mezi sebou dorozuměli, je řeč. Mluvíme spolu a věříme nebo doufáme, že druhý slyší a chápe to, co jsme vyslovili. Ve vzácných chvílích to tak je. Často ale příliš spoléháme na to, že významy slov se člověk od člověka vůbec neliší.

Jedno slovo, mnoho významů

Zeptejte se pár lidí na to, co pro ně znamená slovo „láska“, „vzrušení“, „smutek“, „chudoba“, „štěstí“, „hojnost“… Dostanete zřejmě mnoho různých odpovědí.
V něčem se asi budou shodovat, pokud se budete vyptávat lidí, kteří vyrůstali v jedné kultuře, chodili do podobných škol, četli podobné knížky jako vy a kolem sebe viděli podobné vzory.
Ale budou se také zásadně lišit. Budou ovlivněné osobními životními zkušenostmi, emocemi, momentální životní situací, představami o ideálu, hodnotami nebo prostě jen aktuální náladou té nebo toho, kdo bude odpovídat.

Nutně vzhůru nohama?

Stejné je to se slovem „změna“. Předpokládáme, že všichni přesně víme, co to slovo znamená. Když čteme o změnách, v knihách, časopisech, v příbězích konkrétních lidí, když o nich slyšíme v televizi nebo jsme něco o změně zaznamenali ve včerejších novinách, často jde o něco obrovského.
Někdo se uzdravil z vážné nemoci. Jiný obrátil svůj život vzhůru nohama. Jako třeba Philip Mulryne, špičkový fotbalista, který ukončil sportovní kariéru a stal se katolickým knězem. A takových velkých, zásadních změn bychom našli mnoho.
Jedna věc ale je, jak velké připadají změny vnějšímu pozorovateli, jiná, jak velké jsou pro toho, kdo je realizuje. A přesně o to jde. Zásadní změna může být skoro neviditelná. Třeba i tak subtilní, jako když se v lidském těle obnovují buňky, což je zpravidla mimo dosah vnímání běžné smrtelnice či běžného smrtelníka. Přesto zrovna tahle změna má na lidský život dopad naprosto zásadní.

Neviditelní giganti

Změny nutně nemusí být fotogenické. A ty skutečně podstatné ani nejsou určené pro diváky. Děláme je pro sebe. Drobná změna na úrovni myšlení je svým dopadem gigantická, přesto z vnějšku klidně neviditelná. Stejně tak mírný pozitivní posun v prožívání emocí. Když se třeba někomu povede oslabit svůj stesk nebo vztek.
Nutnost změny také není něco, co se musí nacpat do škatulky „must have“. To, že někdo nepociťuje potřebu ve svém životě něco skutečně měnit, nemusí být příznakem lenosti, letargie, pasivity a kdo ví čeho ještě. Protože třeba je to projevem životní spokojenosti a vyrovnanosti, vzácné chvíle upřímné spokojenosti s tím, co máme, vděku za to a potřeby si to každý den vychutnávat. I když to vypadá všednodenně.
S důrazem na slovo „upřímné“. Většinou sami moc dobře víme, kdy k sobě upřímní jsme a kdy se přetvařujeme i sami před sebou. Nebo to alespoň tušíme.

V tichu a nehybnosti

Když sami před sebou v oblasti změn nebudete chtít hrát na schovávanou, zkuste si najít své odpovědi třeba na následující koučovací otázky:

Jakou oblast svého života chcete zlepšit nebo změnit?

Co konkrétně?

Co pro to uděláte?
Změna, když se ukáže, že je na místě, je nakonec možná vždycky. Protože vždy lze změnit úhel pohledu, vnitřní postoj, přemýšlení. Často se přitom zaměřujeme spíš na vnější změny – hubneme nebo tloustneme, měníme nábytek, vstupujeme do nových vztahů a staré opouštíme, odjíždíme na druhý konec světa a zase se trmácíme zpátky, měníme šatník, účes, druh sportu, práci…
Změnám se ale možná nakonec nejvíc daří v tichu a zdánlivé nehybnosti – jako když dravec číhá nad krajinou. Když jsme sami se sebou a změnu formujeme uvnitř. Jako když se brzy zjara to nejpodstatnější odehrává v skrytu pod zemí.