Ženy, nezapomeňte na vaši důležitost! Marcela ji v tomto článku připomene.
Hledání dokonalosti ve vlastní nedokonalosti, o cestě k sebepřijetí a radosti
Dnešní inspiraci mi přinesl příběh, který mi poslala jedna moje přítelkyně. Nebudu ten příběh opakovat, ale napíši o něčem, co hodně lidí trápí. Tím, co mnoho z nás řeší, jsou naše chyby, prostě nedokonalosti těla i duše.
Z čeho naše úvahy pramení? Příčinou toho není nic jiného, než vzorce myšlení, které si nosíme stále s sebou. Zasety do naší mysli nám stále připomínají, že se musíme stát lepšími, protože v porovnání s jinými selháváme. Nevypadáme dobře, neumíme vařit, jsme obézní, bojíme se mluvit na veřejnosti, neudržíme pořádek, jsme nedochvilní a mnoho dalších a dalších mínusů. Zkrátka je v našem životě všechno špatně.
Poznáváte se?
My ani nevíme, kde se v nás tohle všechno vzalo. Teprve když nastoupíme na duchovní cestu, postupně pochopíme, že jsme k náhledům na sebe byli systematicky vedeni svými vychovateli, učiteli, kamarády, prostě společností, k níž patříme. To oni do nás zaseli všechna omezení, jež nás teď svazují a nedovolují nám, abychom se přijali takoví, jací jsme.
Dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsem nedokázala přijmout, že to, co si myslím, nejsem já. Stála jsem si za tím, co říkám a co nosím v hlavě, a ani na chvíli jsem nepřipustila, že by to nebyl můj názor. Nebo takto…. Abychom si rozuměli. On to do jisté míry váš názor je, pokud mluvíme o tom, že jsme nevědomí a připadá nám, že to, co říkáme, je i náš postoj. Jenže postupně zjišťujeme, že je nám s tím postojem či názorem nedobře, nepohodlně, nepříjemně. A takový pocit je počátkem změny, tedy může být, pokud se zamyslíme více a skutečně si uvědomíme, že tudy cesta neveda.
Když totiž člověk dojde k tomu, že je mu se sebou sama nehezky, tak má dvě možnosti. Tou první je, že se začne odmítat a pak jeho život dle toho vypadá. Nedaří se mu, žije ve smutku, bolesti, bezmoci, zoufalství a depresi. Druhou možností je pochopení, že před ním stojí výzva – najít způsob, jak se přijmout a milovat. A k tomu je právě zapotřebí, aby dozrál k přesvědčení, že je možné mít se rád i s tím vším “špatným”, co je v nás. Proč dávám slovo do uvozovek? Protože paradoxně je to vždy právě to “horší a špatné”, co nám pomůže být lepšími. Zažít různá příkoří a křivdy je to nejlepší, co vás může potkat.
Ne, nevysmívám se, vím, co píši. Jsem jednou z vás, která je teď tady právě díky velké bolesti a velkému trápení. Dnes za vše děkuji. Samozřejmě bych nechtěla nic podobného již zažít, ale duchovní cesta nemá žádný konec, je věčná a sní jsou věčné i překážky na nás kladené. A čím více jich je, tím více nám dává Vesmír najevo, jak nám věří, a zkouší naši sílu a odolnost.
Abych však neodběhla od tématu, tak chci říci, že jsme dokonalí naprosto všichni. I ti, co nám nedávno podrazili nohu. I ti, co nám přáli nemoc a mstili se za něco, co jsme neudělali. I takoví jsou dokonalí. Dokonalí je každý už proto, že jsme si navzájem učiteli a získáváme skrze lidská setkání cenné zkušenosti, jež nás posouvají dále. A my si přejeme jít stále dál. Kam? To jednou třeba poznáme.
Buďte dokonalí ve své nedokonalosti, protože mozaika, z níž se celý svět skládá, hraje těmi nejpestřejšími barvami. Kdyby byly celé puzzle jednobarevné, byť celé zlaté nebo alabastrové, na co by se zaměřilo naše oko? Jak by byly potěšeny další naše smysly, kdyby všechno chutnalo a vonělo stejně?
Nezapomeňte, že žijeme ve světě dualismu a jen v takovém je radost sdílet svou lásku s druhými. Různorodost a odlišnost je tím, co činí svět světem a dává nám každý den příležitost setkat se s něčím novým, dosud neznámým. A odkrývání tajemna, to je tím největším dobrodružstvím, jež vám vaše bytí nabízí den co den plnými doušky.
Zdroj foto:Pixabay.com
