Poslední týdny mě mé zážitky nasměrovaly k jedné důležitému tématu. Je to něco, s čím má asi většina matek, ale myslím, že i obecně lidé, největší problém. Sebe-láska. Všechny mé rozhovory, sezení a dokonce i besedy, kterých jsem se účastnila mi ukazovaly jednu věc. Měj se ráda. Buď na sebe milá. Měj se sebou trpělivost. Buď k sobě citlivá. V dnešním světě, kdy si zakládáme víc na výkonu a výsledku, než na procesu učení a vnímaní se, je to opravdu těžké.
Zjistila jsem totiž, že většina mé nespokojenosti, smutku a vzteku pochází z touhy být dokonalá. Nastavila jsem si vysokou laťku, která se jen těžce dá dosáhnout, pokud vůbec.

Dokonalá matka

Na první miminko jsem se opravdu moc těšila. I když mé biologické hodiny začaly tikat trochu později, prvního syna jsem stihla porodit těsně před svými 29-tými narozeninami. Asi to bylo na více podvědomé, než vědomé úrovni, ale vždy jsem si představovala, že se stanu maminkou když mi bude 28. No, a povedlo se! S odřenýma ušima, ale přece. Je to pro mě jakýsi významný mezník. Z tzv. mladého dospělého se člověk stává dospělým. Je to trochu úsměvné, když se tak dívám na ty řádky. Ale člověk věří různým věcem, ať už to je z jakéhokoli důvodu.
Představy. Člověk si představuje mnoho věcí, ale málokdy realita splňuje naše očekávání. Představy a očekávání jsou pro mne dvě věci, které mi brání být šťastnou spokojenou matkou. Nemůžu říct, že by se můj životní příběh odvíjel hladce. Můj život byl vždy plný nečekaných událostí a zvratů. Ale v těch světlých chvilkách, kdy něco klaplo tak jak jsem chtěla, jsem podlehla svým představám a zapomněla na to ostatní.
Stejné to bylo i s mateřstvím.
Než jsem se stala matkou, vytvořila jsem si tu bláznivou představu o “ideální dokonalé matce”. Jistě to znáš. Každá máme v naší mysli vytvořený obraz o tom, jak taková matka vypadá. Moje dokonalá matka je opravdu superhrdinka. Ona má a umí všechno! Užívá si každou minutu těhotenství, má nádherný porod a všechno zvládá s lehkostí. Doma má vždy naklizeno, miminko se pořád, teda většinou, usmívá a náramně ji baví hrát si s ním, nosí ho v šátku. To se přece teď tak dělá. Má neuvěřitelnou trpělivost a nikdy necítí emoce jako je zlost, vztek nebo hněv. V pozdějším věku dítěte “dokonalá matka” učí své děti batolecí znakovku, písmena, čísla a všechno dle vzoru Montessori. Domácnost je bez televize, tráví většinu času venku a to vše doprovází zorganizovaná domácnost, teplý oběd a výhradně domácí svačinky a sladkosti, a to vše nejlépe bio kvality. A ještě by mohla vzít nějakou tu hodinu angličtiny a hned začít učit! Nebo dokonce pořádat vlastní kurzy!! Je to už moc? Ale vždyť to se nějak udělá. To dá.
A pak se to stane!
Stane se to, s čím v našich představách nepočítáme.
Život.
 

Opravdová máma

Tak těhotenství se mi líbilo, až na těhotenskou cukrovku a následnou dietu. V těhotenství držet “dietu” není žádná sláva. Ale celkově, když jsem těhotná, tak se cítím opravdu žensky. Ztělesněná bohyně. Porod byl, no to si nechám pro jiný článek, jen řeknu, že neodpovídal představám. A ten zbytek? Nejsem superhrdinka, ale to tě nejspíš asi nepřekvapuje. Nemám denně pořádek, domácí bio jídlo a neučím své dítě každý den dle “tabulek”. Ani nechodíme ven každý den a dokonce sledujeme i televizi. Vztekám se a ne vždy se mi chce jezdit s autíčky sem a tam celé hodiny bez jakéhokoli cíle. Nenosím dítě v šátku či nosítku od rána do večera a už vůbec nedělám žádné doučování nebo dokonce vlastní kurzy. To tedy opravdu ne.
Ano, samozřejmě spoustu věcí jsem zvládla a udělala.
Přece jen něco málo své děti naučím. Batolecí znakovku jsme se Šimim využili na maximum. Vařím domácí jídlo a občas i něco upeču. Taková pohanková bublanina vede na plné čáře a nejlepší na tom je, že ji peču výhradně se Šimonkem, protože ho to tak moc baví. Uklidím tak abychom se doma cítili dobře a nepadala na mě depka z pohozených krámů. Šátek či nosítko zbožňuji, ale v jistých mezích. Mám ráda svůj prostor a svobodný pohyb. Takže když třeba můj mladší syn Kubík byl konečně po téměř šesti měsících připraven spát přes den jinde než na mně v šátku opravdu se mi ulevilo. Ale stejně mi ta blízkost někdy chybí. V létě pěstuji zeleninu na zahrádce, takže mám i nějaké to bio. Začala jsem blogovat. Takže ano, ono se to nějak udělá. Akorát to nebude vždy dle představ.
Ať už život přinese cokoli, důležité je mít se ráda taková jaká jsem. Protože, já jsem tou nejlepší mámou svým dětem. Nikdo jiný. Já byla stvořena pro ně a ony zas pro mě. Otázka je, jak to udělat.

Jak se mít ráda za to kým jsem a kým jsem se stala?

Zatím jsem dospěla k tomuto:

Sniž svá očekávaní
Tohle platí jak pro tebe samotnou, tak pro tvé děti, partnera, manžela… Zapomeň na tu “dokonalou mámu”, kterou sis vytvořila. Taková existuje jen a jen ve tvé hlavě. Rozhodni se, co ve svém životě chceš a nechceš, co potřebuješ a co ne. Poslouchej sebe a ne lidi kolem tebe, média nebo autority. Ty víš nejlépe co naplňuje tebe a tvou rodinu. Když ráda vaříš, kuchyně se nemusí blýskat od stropu po podlahu každý den. Pokud ráda vyrážíš na celý den do přírody, nemusí to doma vypadat jako ze škatulky. Když se chceš v klidu podívat s dětmi na pohádku, tak odpočívej. Nelze mít všechno. I když nás o tom kde kdo pořád přesvědčuje. Někdy stačí, jen tak být.

„Věnuj svým dětem to nejdůležitější. Věnuj jim sebe. Zastav se na chvilku a jen prostě buď.”

To je pro mě nejtěžší lekce. Být v pohodě s tím, že jen tak jsem. Nemusím klukům za každou cenu vyplnit každičkou minutu jejich dne. Nemusím mít podlahu čistou tak aby se z ní dalo jíst. Vždyť z ní přece nejíme. Může to chvilku počkat, zatímco si pohraji s kluky. A když se mi nechce hrát? Tak se spolu podíváme na nějakou tu pohádku a přitulíme se k sobě, nebo si půjdu něco dělat, když potřebuji.
Rozhodla jsem se ubrat, a to hodně.
Já bych opravdu toho chtěla dělat hodně a den je prostě příliš krátký. Rozhodla jsem se tedy vybrat si jednu prioritu denně. A když to nevyjde? Tak nevadí. Zkusím to zas příště.
Rozhodla jsem se dívat a vyhledávat to, co se mi povedlo a v čem jsem dobrá.
Rozhodla jsem se přestat se honit za dokonalostí, protože ta neexistuje. A děti ani dokonalou mámu nepotřebují. Co naopak opravdu potřebují je spokojená, šťastná a přítomná máma.
Přestaň se srovnávat
Určitě to znáš. Jsi na hřišti, pozoruješ mámy kolem a začneš srovnávat, možná nějak takto: „Ona má ovoce na svačinu pro své děti. Já ji zapomněla ráno připravit a mám jen křupky, které jsem koupila cestou.” „Ona ještě pořád kojí své mrně. A já už v půl roce začala nabízet umělé mléko.” „Její děti jsou tak klidné a jak krásně spolupracují/poslouchají. Ona určitě nikdy nekřičí.” A následuje to něčím jako: „To jsem ale hrozná matka. Jsem opravdu příšerná. Měla bych tohle a neměla tohle (určitě si něco doplníš).” A kolotoč negativních myšlenek pokračuje dál.
Ale takhle to nejde dělat. Každá jsme unikát. Každá jsme jiná a každá děláme věci jinak. Naše děti jsou každé jiné.
Rozhodla jsem se přestat srovnávat někoho nejlepší den se svým nejhorším.
Jen proto, že v ten moment vidím dobrý zlomek něčího života neznamená, že ten můj život je špatný. Jen proto, že moje sousedka se vyžívá v úklidu a má to doma jako z katalogu neznamená, že nejsem dobrá matka. Prostě moje silné stránky a priority jsou úplně jiné. A tak to má být. Tak je to dobře.
Život by byl opravdu nudný, kdybychom všechny byly stejné. Ale namísto srovnávaní se a následného shazování se by nás to mohlo motivovat a objevovat naše lepší já. 
Je to o tom najít svoji cestu, svoje místo. Najít to co tebe dělá šťastnou a ne tu druhou.
Čemu se chceš věnovat a co je pro tebe důležité?
Napiš krátký komentář tady pod článkem, nebo se přidej na moji FB stránku. Budu se moc těšit až tě tam uvidím.
víc článků najdeš na www.materskegaleje.cz