Nechat si poradit – to samozřejmě může být skvělá věc. Jen je potřeba nezapomenout na to, co to vlastně rada je. Je to kondenzovaná zkušenost někoho jiného. Rada je finální esence toho, co někdo druhý vyzkoušel, co se mu osvědčilo a co by možná mohlo fungovat i pro někoho jiného. Mohlo, nikoliv nutně muselo.

Žádná dogmata

Nikdy neradit! To bylo jedno z prvních pravidel, které jsem se velmi záhy dozvěděla na svém prvním výcviku koučování. Na mém druhém výcviku už to pravidlo nebylo tak vyhrocené. Přesto se ho v praxi v podstatě držím.
Rady jsou bezvadná věc, když je bereme právě jako sdílenou zkušenost. Když si k tomu uvědomíme, že každý/á je individualita, má specifické potřeby, zájmy, názory, myšlenky, zkušenosti. Něčemu věří, má své hodnoty, způsoby chování a řešení různých situací. Rada není fajn, když je vydávaná za dogma a jako dogma je také přijímaná. A když tím předáváme odpovědnost za naše rozhodnutí někomu jinému.
S radami přitom žijeme většinou od malička. Rodiče a prarodiče nám radí. Učitelé a učitelky radí. Kamarádky a kamarádi radí. Cizí lidé, které vidíme poprvé v životě a už je nikdy nepotkáme, nám ochotně radí. Poučení na nás číhá na každém rohu. Když jsem nedávno jela autobusem za Prahu, udělil řidič při prodeji lístků nastupujícím cestujícím celý ranec rad a nepotřeboval na to ani deset minut – proč si připravit drobné, jak si vzít lístek, jak rychle postupovat do vozu…

Jak o sobě (ne)přemýšlet

Říct, že nepotřebujeme rady, protože odpovědi na své otázky máme v sobě (a také si ledacost můžeme sami vyzkoušet a osahat), možná zní na první pohled trochu pofidérně. Přesto si myslím, že není od věci se nad tím trochu zamyslet.
Protože někdy je žádost o radu jen rafinovaným způsobem, jak se vyhnout přemýšlení sama nebo sám o sobě. Místo toho, abychom upřímně přemýšleli o tom, co chceme, kam směřujeme, co je pro nás nejlepší, co nám nejvíc vyhovuje, co je náš styl nebo co odpovídá naší povaze, a z toho pro sebe vyvodili nejlepší řešení, rychle skočíme po radě. A někdy, občas nebo často se pak divíme, že nám rada nefunguje tak perfektně jako tomu, kdo nám ji dal. Nebo že nás vůbec nebaví se jí držet.

Rebel/ka myslí na nejlepší

Odmítnutí rady může dokonce působit jako rebelství. Přitom nejde o nic jiného, než o to, že si člověk hluboce uvědomí, že co je pro něj nejlepší, ví nakonec opravdu jen on sám. Nedávno jsem slyšela přednášku Mimi Kirk, podnikatelky, guru raw stravování a juicingu. Mimi tvrdí, že je asi jedinou ženou na světě, která s oblibou prozrazuje svůj věk. Letos oslavila 79. narozeniny a když si najdete její fotku, pochopíte, proč se věkem chlubí.
Vyprávěla, jak jí před lety lékař naměřil vysoký krevní tlak a dal radu – „od teď až do konce života musíte polykat předepsané léky“. Tehdy se nad sebou zamyslela. Promítla si svou rodinu, kde nebylo úmrtí na nemoci spojené s vysokým krevním tlakem výjimkou. A radu svého lékaře neakceptovala. Místo toho se vrhla na rostlinnou stravu a od základu změnila svůj život. Možná si ho dokonce zachránila, kdo ví, ale každopádně se vrátila od nemoci ke zdraví a ještě našla nový životní směr. Což neznamená, že její cesta je nejlepší pro každého.

Inspirace a experiment

Není potřeba vzít každou radu za svou i s chlupy. Také není vždycky nutné ji hned celou nekompromisně odmítnout a ani se nad ní nezamyslet. Radu lze pojmout i jako inspiraci. K tomu je ale potřeba položit si pár sebekoučovacích otázek. Třeba:

Čeho chci v tuhle chvíli dosáhnout?

Co z té rady mi sedí?

Co si vyberu?

Jak to budu realizovat a jak dlouho?

Podle čeho poznám, že to pro mě funguje?
(Otevřené otázky jsou základním nástrojem koučování. Otevírají prostor pro přemýšlení a vybízejí k dialogu – jednoho člověka s druhým anebo sama se sebou.)
Je také možné vzít radu do hry jako součást osobního experimentu a akce. Dávat si přitom zpětnou vazbu. A díky tomu vymyslet něco svého. Třeba úplně opačného nebo inovativního. Každopádně něco, co povede k vlastní spokojenosti a ne v první řadě k uspokojení rádců.