Když trh není jenom o prodeji: Osobní pohled na tržní zážitky
Tak mám za sebou druhý “trh” a myslím, že bych mohla prodávat lidem tipy na akce, kam nechodit a kde neprodávat. Nějak to přitahuju:) Ale ne, musím být upřímná. Bojím se jít s kůží na trh, nejsem žádná trhovkyně a tak jdu tam, kde po mně nic moc nechtějí. A v obou případech jsem věděla, že to prostě bude průšvih… Ale můžeme se tomu společně zasmát:)
Na první trh jsem s Mojí výbavičkou vyrazila loni poslední adventní neděli. E-shop fungoval necelé tři měsíce. Akce se jmenovala United Pacool Market a zrovna mi na ni zase vyskočilo upozornění na Facebooku. Nooo… Ono se to zdálo dobré – lidi na poslední chvíli budou chtít něco koupit, reklama je velká, vždyť je to od United Islands. Koná se to v pražském kongresáku v době muzikálů a projdou tamtudy i tak tisícovky lidí. Když o tom člověk ale trochu popřemýšlel, bylo jasné, že reklama na rádiu Beat asi moc nastávajících či čerstvých matek nepřiláká, že Vyšehrad je trochu z ruky a že lidi, co jdou na muzikál Mama mia, asi netouží odejít domů se zavinovačkou, i když fakt pěknou.
Propočetla jsem náklady a bylo mi jasné, že jen těžko prodám tolik, abych ještě něco vydělala. Ale byla to šance, jak potkat lidi a poslechnout si názory. Dorazila moje skvělá sestřenice, aby mě podpořila v prodeji a v pátek v poledne jsme do foyer té pýchy architektury navezli zboží i stylový regál a dekorace, abych tam nevypadala jako trhový negramot.
Se skromností musím ale stejně poznamenat, že jsem měla jeden z nejhezčích stánků. Pán naproti mně totiž vybalil pivní stan, pekárna vedle mě navezla bedny, holky vedle mě vybalily koše s nápisy “50,-“, “100,-” a “200,-“. Pak se pán s pivním stanem pohádal s paní s kabelkami o tom, jak velký průchod kdo potřebuje, a na můj dotaz pořadateli, zda by mi nemohl pomoct nějaký silný muž, jsem dostala odpověď, že nemohl. Nebude to tu lehké, to je jasné. Ale tak nějak jsem s tím počítala.
Muzikály, krabí burgery a neobjevené talenty
Plán byl prodávat od pátku do neděle od jedné odpolední do jedenácti v noci. Lidi mohli využít delší nákupní doby, dát si venku něco dobrého k jídlu a poslechnout si dosud neobjevené hudební talenty na volně přístupné stagei. A během pár hodin se ukázalo, že očekávané davy nepřiláká ani vynikající krabí burger venku (já měla dva), že po pracovním týdnu asi raději uklízejí a pečou nebo se jen opíjejí svařákem, že se diváci muzikálů vydali z peněz už při nákupu vstupenek, a že open stage pro neobjevené talenty by mohla sloužit jako alternativní trest pro lehčí zločiny.
V pátek jsem měla 12 zákazníků, v sobotu osm, v neděli pět. A to jsem patřila k těm úspěšnějším. Nebo mi to aspoň tak přišlo, protože jsem prostě nečekala žádné zázraky. I když jsem skončila v mínusu, provětrala jsem sklad (frčely hračky pro miminka), okoukla od zkušených trhovců prodejní metody a probrala se zkušenějšími podnikatelkami, co a jak. A odnesla jsem si pár užitečných rad k e-shopu, srovnávačům zboží (že to nemá smysl, když neprodáváte mainstream – no smůla, já už do nich nemalou částku nalila a jen jsem se dívala, jak to nemá smysl – a dívám se dosud) i jiným trhům.
Konečná bilance byla ale trochu strašidelná s ohledem na mé byznysové dovednosti. Zaprvé (a to si vyčítám nejvíc) jsem si od holek vedle nekoupila obří šál ve stylu Burberry za 200 Kč. Zadruhé jsem u antikvariátníka, který musel mít židovské předky, jinak to nechápu, utratila 900 Kč za knížky, které jsem ani moc nechtěla, ale tak byla nuda, zdálo se mi, že útrata bude do dvou stovek maximálně a při placení jsem mu nedokázala říct, že v tom případě zájem nemám. Za třetí jsem nezískala žádné hodnotné reference na svou “práci” – lidi buď dělali, že tam nejsem, nebo mi chválili, jak mám krásné věci. No co no. I mistr tesař, že.
Možná víc mě vedlo k zamyšlení, že když už se ukázali rodiče s malými dětmi nebo těhotné, vypozorovala jsem zajímavý algoritmus – když nakoupili u mě, nekoupili si nic v antikvariátu, a naopak. A rodiče dětí, kteří do prostor vstoupili s pivem v ruce, si nekoupili vůbec nic. Stálo by to za sociologický průzkum. Ovšem nezapomenutelnou ránu mi zasadila paní z veganské pekárny v tradiční dlouhé sukni, oranžovém svetru, s lenonkami a nedefinovatelnou barvou vlasů, která konstatovala, že mám holt “takové hodně specifické produkty”. Tak téhle paní bych ráda vzkázala, že ta její vánočka byla tak specifická, že při požití dusila! A má to!
Plánuji další trhy. Pardon, prokrastinuju
Celý rok jsem si pak říkala, že zvolím vhodnější typ trhu. Něco pro maminky a opravdu malé děti. Něco pro lidi, co rádi pustí peníz za hezkou věc. A celý rok jsem to odsouvala na pak. V březnu jsem učinila chabý pokus vetřít se na Sweet Preweet Market, ale bylo to pár dní před akcí a měli plno. Slíbili, že se ozvou na podzim, a s tím jsem to tak nějak uložila k ledu. Ostatní markety mě děsily svou designovostí, úspěšností a panebože, mohli by tam chodit i lidi a ty by na mě koukali a třeba i mluvili!
Když se mi na podzim ze Sweet Preweet, který je fakt pro děti a o dětech, neozvali, řekla jsem si, že by to asi ale fakt chtělo se někde ukázat. Připomněla jsem se pořadatelům, kteří mě poměrně stroze utřeli, že už mají zase plno a že by stejně nestáli o přeprodej. Fň! Jejich škoda. Jen teď nevím, jak nezapomenout, že se tam chci jít podívat, když jim nechci lajkovat stránku na FB, aby si jako nemysleli, že se vtírám nebo mě bůhvíjak ranili, nebo že mě vyhodí dveřmi a vrátím se jim oknem… A bác, na našem obecním úřadě visela pozvánka na Tvořivý trh v Mníšku pod Brdy.
Paní pořadatelka mi opatrně napsala, že přeprodej nezajímá moc ani ji, ale že jestli si plním sen, tak že mě ráda podpoří a ať se ukážu. Asi taky nemá židovské předky, chudák. Bylo to zadarmo, manžel stejně plánoval chlapský výlet s dětmi a neměla jsem co ztratit. Vzala jsem zboží do jedné Ikea tašky, vybavila se knížkou a švédskými čokoládovými kuličkami pro zákazníky a v sobotu ráno vyrazila do místního kulturáku.
Tržba není, ale zážitek zůstává:)
No a jak to dopadlo? Měla jsem tři zákazníky, z toho jedním byla moje dobrá kamarádka. Prodala jsem drobnosti asi za šest set, ale kupodivu zmizelo sedm z deseti vizitek (ani nevím, kdo si je vzal), snědla jsem skoro všechny čokoládové kuličky pro zákazníky, koupila si mirabelkovou marmeládu, seznámila se s paní z vedlejší vesnice, co šije a možná by mi mohla píchnout, naučila jsem se vyrábět lapač snů a poslechla si několikrát chválu, jak krásné věci mám, jak vyladěné barvy a jak jsem šikovná, že to všechno zvládnu. No, se sklopenýma ušima jsem přiznala, že já ne, že já jen přeprodávám. Ale jedna paní se na mě podívala a řekla: “To nevadí, zas je hezký, že máte takovou koncentraci krásných věcí.”
No, plynou mi z toho dvě věci. Že bych skutečně měla zkusit něco vyrobit (i když teď mě napadá, že pár věcí jsem si alespoň sama navrhovala – třeba tyhle koše na hračky) a že už bych si fakt měla sednout a podívat se, na který market bych se hodila, kdy se koná, co stojí a co bych mohla nabídnout. Letos už ale nic velkého nechystám. Přecejen to sedmiměsíční bříško už má své nároky:)
Zdroj foto: Pixabay.com
