Efektivní řízení času a chyby v podnikání: Praktické tipy od podnikatelky
Zní to jednoduše, ale pro člověka mojí nátury to jednoduché není. Nejsem naučená dělat chyby, nejsem stavěná na to něco vzdávat. A bohužel někde v mozku mám zakódováno, že každá cesta někam vede a vrátit se je přiznáním porážky. Řekla bych, že je to názor dost pubertální. Proto jsem se ve svých 31 letech rozhodla zas o kus dospět.
Že mám vlastní hlavu a v ní mozek, který bych měla používat, jsem zjistila asi tak v 25 letech. Proto nemám ráda diskuse o starých matkách dnešní doby. Jako každá vysokoškolačka jsem si až do těch 25 let užívala jistotu rodinného zázemí, pozice studenta v systému a mladého člověka bez závazků, který se může kdykoliv kamkoliv vydat.
I když jsem tehdy všechny svoje problémy považovala za naprosto zásadní a sebe za dokonale dospělou a samostatnou, žila jsem si ve světě bez problémů. Takový bravíčkový fotoromán o holce, co řeší blbosti. Ne, můj život nebyl nějak extra růžový a vždycky jsem byla krok před svými vrstevníky, co se týče třeba finanční nezávislosti, cílevědomosti nebo nadšení pro každou příležitost, ale skutečné problémy?
Neúspěchy?
Ano, nedostala jsem se na norštinu, kam jsem se po maturitě hlásila. Jenže hlásila jsem se tam proto, že ten rok neotevírali švédštinu a já si neuměla představit, že bych měla rok čekat. Hmm. Ten rok jsem ve volném čase chodila na všechny hodiny norštinářů, kam jsem se vešla a kde nevadilo, že nejsem přijatá. A to i přesto, že mě to nebavilo a nebylo to „ono“. Za rok jsem se dostala na švédštinu a učebnici norštiny a slovník jsem věnovala kamarádovi.
Taky jsem se nedostala napoprvé na doktorát. Teda dostala, ale vzhledem k té o rok posunuté švédštině jsem na něj nemohla tehdy nastoupit, což si u přijímaček nikdo nevšiml. Jo, u švédských státnic mě zkoupala dlouholetá učitelka jako by mě viděla poprvé. Proč? Moje práce neodpovídala jejím představám, blíže nikde nespecifikovaným. Po pěti letech, kdy naši dvacetičlennou třídu vídala snad každý den, nechávala hlasovat o tom, jaký jsem student. A nakonec mi ještě snížila známku z jazyka, protože odpovědnou lektorku nepovažovala za dosti zodpovědnou a tu jedničku mi prostě dát nechtěla.
A teď se na to podívejte. Jsou to blbosti. Blbosti, co nakonec nějak dopadly a dostaly mě tam, kde jsem dneska. Můžu být hrdá na svou nezměrnou houževnatost a vůli jít dál. Ale v oblasti dělání chyb a jejich chápání jsem naprostý zelenáč. Udělala jsem mraky chyb, troufnu si říct, že ani nepatřím k těm, kdo by se báli za ně omluvit a udělat všechno proto, aby je napravili. V každém svém zaměstnání jsem se dostala do pozice člověka, který uměl chyby rychle najít a udělat maximum pro to, aby byl jejich dopad minimální. A v tom jsem byla opravdu dobrá.
Jenže to většinou byly chyby cizí nebo objektivní. Pak jsem odešla na mateřskou a začala podnikat a ty chyby začaly být moje vlastní. A najednou mi docházely nápady. Zásoba procházející kosmetiky na skladě? Zkusíme slevu a nabídnu ji na bazaru. Nikdo ji nechce? Přece to nehodím do koše. Hmmm… a tak tu dumám a dumám a kosmetika prochází a kus po kuse putuje do koše. Zboží, které jsem objednala od osvědčené firmy, ale fakt se mi nelíbí? Zkusím ho reklamovat. Paní dodavatelka se může vzteknout, já se jí bojím, nic nevrátím a pokaždé, když tu ošklivou zelenou a tlustou zavinovačku do autosedačky vidím, píchne mě u srdce, že tohle jsem fakt podělala.
Zdá se mi, že u vlastního podnikání chybí ten šéf, na kterého můžete všechno hodit, v kuchyňce ho s kolegy pěkně zdrbnout a navrhnout jasné a naprosto jednoduché řešení. Takové to „já na jeho místě…“ a „to mně by se nikdy nestalo“. Člověk musí žít s tím, že ten neschopný idiot je on sám. A to vážně není vůbec lehké.
Snad každý podnikatel, kterého znám, udělal na začátku nějakou fatální chybu, která prostě nešla vzít zpátky. Vím třeba o statisících investovaných do webu, zásobě naprosto úžasných látek, které nikdo nechtěl, nákupu drahých licencí na stylová trička, která se nikdy neprodala, nebo import kamionu vína, které na místní poměry bylo asi moc drahé. A všechno to má jednu věc společnou. Člověk si musí přiznat, že to byla hovadina, musí to hodit za hlavu a jít dál.
Možná i Vás teď napadá, jak hrozně jednoduše by tyhle přešlapy šly vyřešit. Věřte, že realita je mnohem tvrdší, než se zdá. I já sama, když jsem zakládala e-shop, jsem to viděla jako Hurvínek válku. Tak zaprvé jsem věděla, že ať jsem pracovala kdekoliv, vždycky jsem zapadla do kolektivu a rychle se stala odbornicí na danou problematiku (tedy v rámci své pozice, génius bohužel nejsem). Zadruhé jsem měla zkušenosti z toho všemocného marketingu. A zatřetí spoustu dobrých vlastností (systematičnost, multitasking, odolnost vůči stresu, schopnost rozhodovat, příjemné vystupovaní, kreativita) a dovedností (psaní, jazyky, Excel, Photoshop, Zoner Photo Studio, fotografování). A začtvrté taky super nápad. Úspěch zaručený!
Ano, každý problém má řešení, ale problém problémů ve vlastním podnikání je ten, že jich je tolik, že prostě nezvládnete vyřešit všechny. Ani s takovými skvělými předpoklady. Nebo to nezvládnete včas. Nebo ne úplně nejlépe. Zkoušela jsem si dokonce vypracovat schéma prací na jednotlivé týdny v měsíci, abych nikdy nenechala nic příliš dlouho ležet ladem. Výsledek? Leží tu někde pod hromadou papírů a já už ani nevím, co na něm je.
Vlastní podnikání chce hodně flexibility. Není to prostě nadnárodní korporace se zajetými procesy a manuály. V začátcích nemáte pozici, ze které byste mohli tlačit na klienty či dodavatele a žádat pro sebe výjimky a výhody. Musíte reagovat rychle, věnovat se tomu, co je zrovna potřeba pro koncového zákazníka. Jednoduše procesy a manuály jsou tu na nic. A problémy? Prostě se s nimi smířit, zkusit se poučit, včas poznat, že jste se zrovna stali průkopníkem slepých uliček.
Představa, že když svůj podnikatelský plán dobře promyslíte a otestujete ze všech stran, přidáte k němu svoje super vlastnosti a schopnosti a budete mít přislíbenou podporu známých, tak nemůžete prohrát, je bohužel blbost. Riziko dokonalého plánu je to, že se nikdy nedostanete do fáze dokonalosti a do smrti o tom budete jen mluvit. Představa sebe sama jako člověka připraveného na vše a o dost nadanějšího než Vaše konkurence, je přinejmenším úsměvná. A podpora známých? Ale no tak, buďte realisté. Pár srdcařů si na Vás vzpomene, ale zbytek toho davu se přidá, až budete skutečně úspěšní. Nebo až to o sobě začnete tvrdit:) Fake it, till you make it!
Blíží se konec roku a já bilancuji. Každou chvíli se narodí moje druhé dítě, které si zase ukousne z koláče času, který mám. Víc než kdy jindy je pro mě teď důležité využívat svůj čas efektivně, nebo ho alespoň naplňovat věcmi, které mají smysl a dělají mě šťastnou. A jako podnikající máma musím přehodnotit, v čem má cenu pokračovat a na co kašlat. Takže můj seznam:
Zahodit e-shop na míru, na který věčně sháním správce a nenacházím, když je potřeba. Už dávno jsem to měla udělat a svěřit se do péče šablon. I když už jsem do systému narvala snad 50 tisíc, které nikdy neuvidím. Kdybych si tohle přiznala před rokem, stálo by mě to „jen“ 30 tisíc…
Dát do toho víc srdce a míň hlavy. Ano, vím, že bych měla dvakrát denně publikovat na Facebooku, zásobovat Instagram vytuněnými fotkami ze svého vytuněného života, ale občas prostě není co říct. Ano, newsletter by měl chodit pravidelně, ale taky by měl obsahovat něco zajímavého. A raději bych něco zajímavého měla dělat než vymýšlet, o čem zajímavém budu psát…
Víc se věnovat vlastní produkci a nahradit dodavatele, bez kterých se obejdu. A smířit se s tím, že bez některých se neobejdu, i když jsou mi protivní…
Asi to jsou zase všechno kroky zpátky. Ale mou obrovskou výhodou je, že na mém podnikání nejsme stoprocentně závislí, můžu experimentovat. Můžu dělat chyby. A musím se naučit převzít za ně zodpovědnost a včas dát zpátečku. Uf, další fáze dospívání je přede mnou…
Zdroj foto: Pixabay.com
