Můj druhorozený oslavil první narozeniny a jako mávnutím kouzelného proutku jsem najednou měla víc času na pracovní věci. Došlo mi, že poslední půlrok byl ve znamení absolutního chaosu. Ale za ten chaos rozhodně nemohly děti, jen já sama a moje hlava. Je čas si to zrevidovat.
Přes odvážné řeči o tom, že po prvních šílených šesti měsících se dvěma dětmi mám klid na práci a spoustu energie, nastal jen nový blázinec. A když teď píšu, že s prvními narozeninami přichází opět klid a mír, trochu se děsím, co sem napíšu v červenci. Ale buďme optimisté.
Po zasloužené dovolené jsem odevzdala své prvorozené dítě do školky. A následující dva měsíce ho střídavě měla doma a střídavě doufala, že ve školce chvíli vydrží. Jakmile jsem začala mít pocit, že se stávám pánem situace a můžu pracovat, přišla nějaká katastrofální rýmička. Jenže ruku na srdce – jak je mým dobrým zvykem, rozjela jsem opět příliš mnoho nových projektů.
Co se týče e-shopu, pustila jsem se do účetnictví. Měla jsem slíbené školení, neboť jako produkt víceletého gymnázia a následně filozofické fakulty jsem se s touhle jadernou vědou v životě nesetkala. Logicky znějící má dáti – dal, se změnilo v něco, kde nic není tak jednoduché, jak se zdá. Vlastně všechno je tak složité, že prostě nevím, která bije. Jenže termín se stále posouval a mně se na stole kupily nezaúčtované faktury a bankovní výpisy.
Přibližně ve stejné chvíli mi kamarádka nabídla, abych se vrátila ke své prapůvodní profesi – psaní článků a tentokrát pro časopis. Žádný stres a žádné prkotiny přemílané v on-line denících. Seriózní a klidné psaní. A placené. Na plusové částky na účtu jsem si za dobu práce s e-shopem odvykla. Kývla jsem. Je to cesta, jak splatit dluh za e-shop. Současný stav mého byznysu si na své závazky nevydělá. Od října tudíž píšu a miluju to. Konečně něco, čemu rozumím, kde vidím výsledky, dostávám zpětnou vazbu a mám kolegy, se kterými to lze vždycky probrat.
Měla jsem chuť hodit e-shop za hlavu, ale už na jaře hlavní investor (můj muž) tuhle možnost zamítnul. Když tu přišla nominace na Podnikavou ženu roku. Nabilo mě to energií, i když jsem musela s díky odmítnout a potupně přiznat, že svým podnikáním bych rodinu rozhodně neuživila. „Ty seš blbá!“ okomentovala to kamarádka. Asi jsem, ale nelituju. Nebudu nikomu lhát. Svět je plný šikovnějších obchodnic.
Ale nově nabité sebevědomí mě přece jen pošťouchlo vpřed. Moje vlastní značka. Ňuf ňuf, černobílá linie. Domluvila jsem se s kamarádkou, která skutečně umí šít, a společně jsme vyprodukovaly nová hnízda pro miminka. Přínos obrovský – sice se mi zmenší marže, ale výsledek je profesionální a časová úspora šílená. Do bloku jsem si načrtla ještě mantinely, hrací deky a koše na hračky, ale to je zatím v nedohlednu. Ale v uspořeném čase jsem se vrhla na recyklaci. A košíky ze starých papírových tašek na nákup od Rohlíku měly úspěch. Zatím jen mezi známými, čas na propagaci ještě nebyl a v e-shopu jsou od pátku. Ale jak jsem psala dřív – ono přesvědčit k nákupu známé není rozhodně jednoduché. Takže tohle je rozhodně úspěch.
V záchvatu tvoření jsem si konečně objednala textilní etikety na produkty, materiál na hrací podložky a kamarádkám naslibovala spuštění domény nufnuf.cz. A tam se to zaseklo. Zaprvé – přišla nabídka, která se neodmítá. Pomoc s překladem ze švédštiny. Hořelo to a nebylo to za nějaké ohromující peníze, ale zadarmo to také nebylo a byla to šance zkusit si dávný sen. Ňuf ňuf musí počkat. Zadruhé – dostala jsem šanci, kterou jsem musela chytit za pačesy. Poměrně prestižní kurz programování podporovaný Googlem a zdarma! Jen tentokrát jsem měla přesný rozpis lekcí a termíny. „To zvládnu. Trvá to tři měsíce, počítá se s pěti hodinami práce týdně, měsíc budu dělat překlad, ale ty zbylé dva měsíce mi stačí. Nějakých sedm hodin týdně – hodina denně, to zvládnu,“ propočítala jsem si a s vidinou života bez nechápavých programátorů a drahých šablon jsem stipendium přijala.
A tak se stalo, že jsem opět vězela až po uši ve čtyřech projektech najednou. 10. prosince jsem odevzdala překlad a vrhla se na programování. 19. prosince se mnou přestal komunikovat notebook. 20. prosince jsem zjistila, že přestal komunikovat nenávratně a navždy. Poslední věc, kterou jsem na něm stihla udělat, byla registrace do velkoobchodu s jednorázovými plenami vyrobenými v ČR. Přesně to mi v e-shopu chybělo a přesně to jsem chtěla prodávat. Ale teď bylo po všem. Po první vlně paniky jsem se uklidnila. Hlavní vlna objednávek už pominula. Byla jsem docela dobře připravená na svátky a další články jsem měla odevzdat po Novém roce. Jen to programování byl trochu problém. Místo dvou měsíců mi zbyl najednou jen jeden.
Jenže nedalo se nic dělat. A ty dva týdny potom byly jedny z nejhezčích, které jsem za posledních deset let zažila. Nebyl notebook, nebyly povinnosti, nebyl způsob, jak to napravit. Přece si nekoupím počítač těsně před výprodeji. Bylo to nádherné!!!
Lednový návrat do reality už byl tvrdší. O všechny změny v účetnictví za poslední měsíc jsem přišla – díky bohu za zálohy na Dropboxu a že jsem zrovna ten půlrok měla chuť zálohu vůbec udělat, ale po důkladné kontrole se dalo hodně věcí dohledat a udělat holt znovu. Materiály na články jsem si posbírala přes telefon a stačilo pár hodin k sepsání. V e-shopu se hned po svátcích objevilo pár objednávek, ale potom nastoupil obvyklý povánoční útlum. Zbývalo už jen programování. A tak každý den, když děti usnuly, jsem si k tomu sedla a programovala.
A když jsem došla k lekci 9 ze 22, došlo mi, že nejsem ten typ, co by měl programovat. U lekce 17 ze 22 jsem zjistila, že vůbec nevím, o co jde. Jenže vykašlat se na to, když už jsem tomu věnovala přes 40 hodin??? Proč já to dělám, ptala jsem se, když jsem pořád dokola přepisovala svůj kód, který se nijak nelišil od těch, které psali mí spolužáci, ale ten můj prostě nefungoval. Proč to dělám, nadávala jsem si, když jsem hodiny a hodiny hledala správnou odpověď. Proč to dělám, nechápala jsem, když jsem četla rozhovory mých spolužáků, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Nakonec jsem to nějak dokroutila a čekám na vyhodnocení. Přes to všechno se programátorů asi nezbavím. Ale přece jen – aspoň vím, co je možné a co ne. Nějaký přínos to mělo. Ovšem menší, než bych si za tu námahu zasloužila.
Šestého února jsem za notného nadávání provedla účetní uzávěrku roku 2017. Osmého jsem odeslala poslední programátorský úkol k vyhodnocení. Desátého jsem dopsala dva články, které měly uzávěrku osmého. Konečně jsem přidala na e-shop nové zboží (a konečně jsem se dočkala těch jednorázových a relativně zdravých a ekologických českých plen) a najednou tu byla chvíle bez starých restů. Tak od teď už jen nové projekty. A jen takové, které mají smysl. Trávím až příliš času zvládáním neustálého chaosu. Mám příliš zájmů a bude potřeba to nějak sjednotit. Takže:
-
e-shop – zredukovat zboží na jádro, které mě baví a soustředit se na vlastní produkci
Ňuf ňuf – přidat víc produktů, založit nový e-shop zdarma jen a jen pro tyhle výrobky a založit profil na Fleru
Psaní – přestat si vylévat srdce na firemním blogu a konečně si založit soukromý blog, kam si budu psát, co chci + vymezit si témata, která se hodí na blog v e-shopu a NEMÍCHAT TO
Novinařina – zvážit, jestli by tohle nebyla ta cesta, kterou bych měla jít
Už žádné programování! Ani jiné vzdělávací kurzy, které nepotřebuju a jen mě baví. Víc systému, jasnější cíle. Tak takhle chci prožít rok 2018.
