Člověk by čekal, že když se rozhodnete skončit s podnikáním, strčíte všechno do krabic, odvezete to někam pryč a zavoláte na živnostenský úřad, že je po všem. Jenže ono to zdaleka není tak lehký. Nebo to prostě není můj styl. Za poslední skoro dva týdny mám za sebou práce, že ani nevím, jestli jsem někdy tak makala, když e-shop běžel.
Nebo je to možná něco jako nevěra. Prý není vzácné, že nevěrníkův oficiální vztah se v očích podváděného nesmírně zlepší. A já tu vlastně taky šiju boudu na svoje zákazníky. Úsměv, plné sociální sítě, nové a nové produkty, zatímco za jejich zády si jen připravuju půdu na zmizení. Ať je to jak chce, myslím, že si zasloužím za tu snahu další objednávky a snad i toho kupce, který mě mého prokletí jménem e-shop zbaví. Takže, co jsem udělala.
Po sto letech planých slibů jsem si konečně založila profil na Fleru. Zatím žádná objednávka, ale jeden nadšenec. Co mě trochu překvapilo, je, že i na Fleru se za nějaké to prominentní místo v nabídce platí. Co mě mile překvapilo, je, že založit si “obchod” trvá chvilku a je to poměrně intuituvní. Sice se občas ztratíte v bludišti prokliků a návodů, občas se něco neuloží a podobně, ale za jedno odpoledne byl profil hotový a naplněný. To se o e-shopu vážně nedá říct. Tak uvidíme, jestli o mou vlastní tvorbu bude zájem.
Konečně jsem se vrhla na účetnictví, naučila jsem se kontrolovat banku v účetnictví s výpisy z reálné banky. A co víc, naučila jsem se najít nejběžnější chyby. Ne že bych je všechny chápala, ale vím, kde je zakopaný pes. Taky jsem účetnictví dotáhla až do konce února 2018 a dala jsem si předsevzetí, že se mu budu věnovat skutečně každý měsíc. Aby se mi nestalo, že téměř po roce přijdu na to, že jsem poslala zboží zákaznici, která nezaplatila. Nebyla to její chyba, v začátcích s Shoptetem jsem špatně pochopila jeden typ platby. Nicméně bych se ráda někdy podívalo do hlavy člověka, který bez mrknutí oka přijme zboží, které nezaplatil, když to zjevně není typ podniku, co vás chce koupí spoďár za 99 Kč zavázat k odběru zboží za tisíce. Zkusila jsem jí dodatečně poslat fakturu. Samozřejmě nic. Ale tak to je život. Každopádně se hrabu v účetním systému a sem tam udělám manuál, jak se co dělá. Já sama jsem se učila plavat hozením do vody. A v tomhle případě to rozhodně není dobré. Mohla jsem svým kamarádkám účetním ušetřit dost práce, kdybych věděla, co, proč a kde mám dělat.
Na co jsem fakt hrdá, je, že jsem si z účetnictví vytahala informace o tom, kolik stojí založení sro (12 000 Kč), jaké mám fixní náklady (835 Kč měsíčně za e-shop, cca 250 Kč za platební bránu + 3 x 151 Kč za domény a 1100 za hosting, placeno jednou za rok) a jaký má sro majetek (tři regály, dva pracovní stoly, tiskárnu a Zoner na úpravu fotek). Když se dívám na poměrně skromné náklady, říkám si, kde jsem mohla sakra prodělat tolik peněz. Když započtu i zboží, které mám ještě na skladě, vychází mi hodnota sro cca 95 tisíc. Vklad 200. Zbytečně vyhozené peníze, kdy stačilo stát nohama na zemi 85. I tak 20 tisíc chybí. To mi hlava nebere. No tak aspoň těch 95 kdybych z toho dostala zpátky. Ale to asi těžko.
Jedna z mých dalších obřích depresí byla, co budu dělat se všema těma látkama, co jsem nakoupila na výrobky Ňuf ňuf. No a tak jsem vytáhla stroj a začala šít. Během tří dnů mi zpod rukou vylezlo myslím dost pěkné hnízdečko pro miminko z látek, co tu ležely snad dva roky, tři hrací podložky, jejichž materiál zabíral podstatnou část mé pracovny, návlek na kolečka golfek, které mi pořád špiní stříšku nemravně drahého MacLarenu, který považuju za jednu z nejhorších investic svého života. Hned po e-shopu. Ehm. No a dneska jsem si chtěla vyprat další kus bílé látky, kterou jsem koupila na podzim sice děsně výhodně, ale v nevhodné kvalitě (a rovnou 15 metrů, nekup to, když je to tak levný), a ačkoliv smířena s tím, že tuhle látku si vezmu do hrobu, zjistila jsem, že mám poslední tři metry!!! No hurá, hned je ten den světlejší.
Taky jsem se vrhla na sociální sítě. Instagram si asi nechám… Ten žije mým životem. Ale Facebook ráda pošlu dál. A tak jsem znovu vytáhla tabulku, co se jí říká mediální plán a já si kdysi bláhově myslela, že jsem ji vymyslela. O co jde? Mám excelovou tabulku. Každý řádek odpovídá týdnu, každý sloupec dni v tom týdnu. Kdykoliv něco přidám na profil nebo kdykoliv nějaký příspěvek naplánuju, zapíšu si ho. Když se tím člověk skutečně řídí, je to obrovská pomoc. Nestane se, že jeden den dáte tři příspěvky a pak týden nic, protože není co. Chytré hlavy radí dávat na Facebook něco aspoň dvakrát denně. No, já nejsem ten typ. Dva příspěvky denně mi zaberou den přemýšlení. A odezva stejně nijaká. Potvrdila mi to i kamarádka, která se stará o profil jedné regionální političky. “Když tam dám, že upozornila na díru v zákoně, která lidem ničí život, nic. Když si tam ona vyfotí koťátko nebo jak pracuje na zahradě, lidi se můžou uklikat.” Jo. Nebělené pleny bez chlóru a české výroby, to je bez odezvy. Náš Hubert s rozsypaným obědem, to je hit. Toho se mile ráda zbavím. Mediální plán přibalím jako bonus. Jedna má úspěšně podnikající kamarádka vyzkoušela model “příspěvek jednou za dva dny a zároveň každý čtvrtý příspěvěk prodejní”. To jí fungovalo. Upřímně, málokdo z nás je tak zajímavý, aby o něm lidi chtěli slyšet víc než jednou za dva dny.
No a to nejdůležitější – měla jsem schůzku s kamarádkou, která by e-shop koupila. Možná. Nejspíš. Asi. Uvidíme. Plánovala jsem si, jak jí organizovaně vysvětlím, co a jak. Co je potřeba dělat, co může udělat někdo jiný, co jsem měla v plánu, co by to chtělo. Jenže hned když jsem otevřela administraci e-shopu, byla jsem ztracená. Jak se přidávají nové produkty? Kde články. Jaké fotky. Jak fotit doma. Jak upravovat. Co je v ceně sro. Jak hledat dodavatele. Proč nemůžu být jako Fler. Budeš chtít i Ňuf ňuf? Látky. Kde koupit. Jaké. Jak to zaúčtovat… Najednou vidím v kamarádčiných očích paniku a tuším, že teď jsem to podělala. Ale možná ne. Ptá se, jestli to vůbec je v jejích silách. Kolik času to zabere. Kde skladovat. Jak posílat. Co to účetnictví. Když odchází, slibuje, že se rozhodne do 18.3. Potom mi posílá ještě pár otázek. Tak minimálně jsem ji neodradila. A zas aspoň ví, že je to prostě spousta práce. Spousta učení. Ne stroj na prachy. Přemýšlím, co jsem měla vlastně říct místo zmatečného výkladu o tom, jak se vystavují faktury, kde brát zboží a že se s tou přírodní kosmetikou nemůžu rozloučit, protože ji prostě miluju. Takže tohle jsem měla říct (a říkám to všem, kdo přemýšlejí o vlastním podnikání):
1) ČAS
Dominika Špačková doporučuje model 3 x 4. Tedy buď třikrát čtyři hodiny týdně, nebo čtyřikrát tři. Pak člověk může nějak soustavně pracovat. Hodina sem tam prostě nestačí. I kdyby jich bylo týdně třeba dvacet. Než se do toho ponoříte, už je hodina pryč. A než přijde další volná hodina, myšlenka se vypaří a zas se musíte nořit.
Taky vřele doporučuju, aby to nebyl výhradně a pouze čas, kdy děti spí. Ideálně pro obyčejnou mámu podnikatelku bez neomezených zdrojů a hlídání je jednou pracovat při odpoledním spánku, jednou večer, jednou o víkendu, když hlídá muž, a jednou si domluvit hlídání s kamarádkou. Pak to celé může být relativně v klidu a smysluplné a udržitelné.
2) DĚTI
Tady nedokážu dát jednoznačnou odpověď. Ideální čas začít podnikat je asi stejně relativní jako ideální čas, kdy mít děti. Dneska je to ideální, zítra přijde peklo. A naopak. Řekla bych, že je potřeba si hlavně zajistit model 3 x 4. A naprosto upřímně se zeptat sám sebe, jestli tohle budete chtít dělat za pět let. Za deset. Tak třeba když čekáte první miminko, přijde vám všechno mateřské děsně cool a roztomilé a určitě pro všechny zajímavé. Po pěti letech dětské tematiky už vám leze kojení, rození, zavinovačky i zdravá výživa dětí doslova krkem. Teda mně ano.
Ovšem je tu i možnost, že to prostě chcete zkusit. A za těch pět let to pověsit na hřebík. A to si myslím vážně není špatné. Jen si musíte jasně stanovit hranice, za které už nepůjdete. Časově, fyzicky, finančně. Jasně si určit, co už neobětujete, právě proto, že víte, že to není napořád.
3) FINANCE
Takže úplně upřímně. Podnikání není pro chudé. I když nejste pako jako já a nezaložíte si rovnou e-shop, kde jsou obří náklady na zboží, nějaké peníze na začátku potřebujete. Něco stojí domény, hosting, vizitky, nějaké to školení, software apod. Taky bych neradila se kvůli tomu hned zadlužit. O svých 85 tisíc jsem přišla hned na začátku. Neměla jsem zkušenosti, neměla jsem ani představu, co všechno bude potřeba a co je blbost. Další rada Dominika Špačkové zněla: určete si částku, kterou jste ochotná ztratit, když se to nepove. Většinou to bývá cena jedné dovolené. A doporučuji to skutečně udělat a počítat s tím, že tyhle peníze už nikdy neuvidíte. A dovolit si to. Třeba překvapíte sebe sama. A nebo se prostě jen vyhnete výčitkám, jak jste mohla být tak blbá, že za to jste si mohla užít pěknou dovolenou.
Tak tohle jsem jí měla říct. Jak se co dělá, je na tom všem vlastně to nejmenší…
