Panenka se mezi ostatními panenkami jednoho dne ztratila. Bylo jich tolik… A panenka si přece nevybírá, kde a s kým bude žít. Na to se jí nikdy nikdo neptal.
Tato panenka však byla zvláštní, jiná. Jako jediná rozuměla lidské řeči a dokázala cítit. Dar, který jí byl dán, milovala do doby, než se jednoho dne zamilovala do člověka. Do mladého chlapce, který ji našel pohozenou mezi smetím, kde ji jedno dítko vyhodilo, protože dostalo panenku hezčí a novější. A hlavně neokoukanou.
Ten chlapec, který ji našel, si ji nechal. Měla nádherné oči. Jako kdyby se na něj dívaly skutečné lidské oči. A tak jak byl osamělý, tím více si panenku oblíbil. Postavil si ji na viditelné místo a povídal si s ní. V jeho očích byla nádherná.
To se ví, že panenka měla strach, aby se mu neomrzela stejně jako už tolikrát. Ale on jakoby její obavy vycítil a s pohledem do jejích očí jí každým pohledem říkal, že si ji vzít nikdy nenechá. Byla šťastná. Rozuměla jeho řeči. Jeho slovům i gestům.
Chlapec se na ni dívával, když usínal, když se probouzel, stále byla s ním. Panenka měla pocit, že se skrze své nemluvné rtíky na něj usmívá, a že to přeci chlapec musí vidět. Jenže on to neviděl. Postupem času si čím dál více připadal jen jako blázen, co si povídá s dětskou panenkou. A připadal si tak o to víc, když v práci narazil na skutečnou, novou kolegyni, která se na něj každý den tak mile usmívala. A tak už to chlapec jednou nevydržel a za touto dívkou skutečně přišel.
„Přece si nebudu do konce života povídat s němou pannou a čekat, že jednou ožije.“
Panenka nikdy neplakala. Nemohla. Neměla si proto jak ulevit. A tak jen trpce snášela chvíle, kdy byl chlapec s dívkou u něj v bytě, nebo kdy byl chlapec u ní.
Chlapec jednoho dne panenku vzal a vyhodil ji do odpadků před domem.
„Už tu nemáš co pohledávat. Mezi živé nepatříš.“
To bylo poprvé a naposled, kdy se rozpadající se mezi kapkami deště rozplakala.
