Čím chci být až vyrostu?  Možná je divné si položit tuto otázku, když mi nedávno odzvonila třicítka…
 Jsi fakt šikovná!

Teda ty máš koníčků, kdy to všechno stíháš?
To všechno zvládáš sama? 
 
Obdobné věty dost často slýchám od známých i zcela cizích lidí. Hřeje mě to u duše, zvedá sebevědomí a dodává chuť do života. Jenže… Umím já něco vůbec pořádně? Co mi fakt jde? Co mě baví nejvíc? Nemůžu najít odpověď…
Všechno mi vždycky docela šlo, ale v ničem jsem nevynikala. Ve škole spíš premiantka, pro některé dokonce až šprtka. Nic mě extra nebavilo, ale celkem mi šly jazyky a humanitní předměty. Na matiku a fyziku teda buňky nemám – ty mi kazily na gymplu pokaždé vysvědčení. Dobře – tak aspoň vím, co mi nejde. U maturity samé jedničky, to samé u absolutoria a u státnic. Takže fakt asi šprtka – ale co mi to dalo? Nic moc, jen mám hezké diplomy na památku. Velkou roli hraje asi to, že to byly vše ústní zkoušky a já mám prostě talent na to, vše dobře okecat. Umím tlachat i o tom, o čem skoro nic nevím 🙂
Co ještě umím skvěle? Plánovat – vymýšlet co kdy kde a jak udělám. Psát si seznamy úkolů a postupně je odškrtávat. To mě naplňuje až podivným blahem. Umím taky ale plány měnit, úkoly odkládat, dělat ukvapená rozhodnutí, vymýšlet důvody, proč to nejde. A vymýšlet nové plány, cesty a způsoby. Jsem věčný plánovač! Miluju lístečky, zápisničky, diáře. Nerada něco vzdávám, ale i to dokážu!
Vysokou školu pedagogickou jsem vzdala po prvním semestru, protože mi to celé nedávalo smysl a nebyla jsem tam šťastná. I když mi to vlastně šlo. Odjela jsem do Řecka, kde jsem měla docela přísného šéfa, a kdyby mi nevyhrožoval, že pokud odjedu, zkomplikuje život mým přátelům, vzdala bych to tam už asi po měsíci. Na vyšší odborné škole mě udrželo to, že jsem tam poznala jednu ze svých nejlepších kamarádek. Hodně mě v životě pozitivně ovlivnila a jsem ji za spoustu věcí vděčná – děkuji ti Miško. Vzpomínám, jak jsme se strašně těšily, až z té školy vypadneme a budeme chodit do práce. Pak jsme se zas hrozně těšili, až budeme mít děti a  nebudeme muset chodit do práce. Teď už se zase zase těším, jak půjdu po mateřské do práce. Jenže to je celé špatně – nemá cenu se pořád těšit na něco, co přijde. Musíme žít tady a teď. Snad už jsem to pochopila snažím se tím řídit.
Vzpomínám, co jsem vše už v životě zkusila za sporty – od každého něco. Vše i docela šlo, ale v ničem jsem opět nějak nevynikala. Volejbal, basketbal, atletika, gymnastika, florbal, plavání, aerobic, zumba, lyžování, snowboarding, bruslení,  tenis, riccochet, squash, in-line, běh a já nevím co ještě. Všechno mě dodnes baví, ale vrcholový sportovec ze mě nebude – tak aspoň něco mohu vyřadit.
Hrozně mě bavilo chodit do dramaťáku, ale ani v té naší malé skupince začínajících herců jsem nebyla nejlepší. Takže ani tudy cesta nevedla, i když jsem hereckou konzervatoř i přes nedostatek talentu vážně zvažovala. Jenže bych na to prostě neměla. To není vzdávání něčeho předem, ale umění si přiznat, že na něco prostě nestačím. Léta jsem chodila do ZUŠky na klavír, dokonce jsem byla i na soutěži – skončila jsem druhá. Druhá! Zase druhá – nikdy ne první. Ve sboru jsem spíše přicmrdovala – druhé, třetí hlasy. Kroužek sólového zpěvu jsem sice navštěvovala, ale ty lidové až polooperní písničky mě nějak nebraly. Přesto jsem se nenechala odradit a začala jsem jako zpěvačka na akcích s taťkou vystupovat. A jako dobrý – lidem se to líbí, dá se to poslouchat, ohlasy jsou pozitivní, ale hvězda ze mě nebude. V Superstar jsem se nedostala ani z prvního kola, takže zase nic. Pěvecká diva ze mě taky nebude, ale zpívat nepřestávám.
Co ještě zvládám? Tak třeba djing, moderování či zapojení a obsluha hudebního aparátu. Tomu se profesně věnuji, ale určitě v tom nejsem nejsem tak dobrá, aby mě to živilo. Co jsem dělala v zaměstnání? Marketing na internetu, jednání s lidmi, organizace akcí atd. Nic světoborného. Nic, co bych chtěla dělat i nadále. Umím naslouchat a poradit. Teoreticky zvládám vše velmi dobře – uvedení do praxe je složitější. To je to moje plánování 🙂
Nechávám se často ovlivnit lidmi, se kterými se zrovna stýkám. Snadno podlehnu novému zájmu na základě knížky nebo filmu. Ovlivňuje mě roční období, počasí, hormony, nálada synka nebo muže. Umím být zarputile negativní i nechutně pozitivní. Nechávám se často nadchnout něčím novým. Nebaví mě furt dělat to samé dokola. Tak co ze mě bude? Co chci dělat? Co mi jde nejlépe? Nenacházím odpověď. Jde mi od každého něco, ale dohromady to nedává smysl a zas skončím u toho, že vlastně neumím pořádně nic.
Co mě ještě baví? Fotit, psát, číst, cestovat, chodit do kina, restaurací a kaváren. A hlavně – miluju svou rodinu! Můj syn Míra je to nejlepší, co se mi v životě podařilo. Ne, že by samotná výroba byla něco těžkého 🙂  Zplodit dítě dovede každý, ale to, co následuje, je nepopsatelné. O tom ale někdy příště 🙂
Chtěla bych v něčem vynikat, najít si své místo ve společnosti i na celém světě. Dělám toho moc, ale nic pořádně. Ale nevzdám to – budu na tom dále pracovat! Třeba jednou vyrostu, zmoudřím a budu si v něčem připadat nejlepší. Rozhodně to ale nebude psaní krátkých článků. Tento byl původně 2x tak dlouhý a nejvíce času mi zabralo to proškrtávání. Musím si stanovit limit 🙂  
 
Vaše Ver. 
 
0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account