Příběh o trpělivosti: Když život vyžaduje zpomalení
Když životem uháníte jako zběsilí, počítáte každou minutu. Člověka pořád žene pocit, že teď musí udělat něco, co má zrovna na seznamu, spěchat na nějakou plánovanou schůzku.
Já, ať jsem se snažila jak chtěla co nejlépe si naplánovat čas, ať jsem sebevíc usilovala o splnění všech úkolů v diáři, věčně jsem nestíhala. Prostě jsem neměla dost času.
Takový byl můj život po dva šílené roky. Moje myšlenky a činy kontrolovala elektronická zařízení – upomínky na mobilu, plánovací kalendář i organizér nadupané až k prasknutí. Ale i když můj vnitřní organizátor se živou mocí snažil za každou cenu najít další čas pro splnění všech povinností, nešlo to.
Svému tempu jsem podřizovala veškerý rodinný život i výchovu dcerky. Naštěstí to bylo dítě založené sportovně a společensky, plné aktivity a ustavičného pohybu. Mé tempo jí nedělalo potíže. Ostatně, musím přiznat, že nic jiného jí ani nezbývalo. Možná, že ve školce, kde trávila den, byl její život klidnější…
I stalo se, že před šesti lety se mi dostalo požehnání klidného, bezstarostného, světem kolem sebe zcela zaujatého a okouzleného dítěte. Tahle maličká byla pravým opakem své sestry – o matce ani nemluvím.
Když jsem potřebovala odejít, bavila se zrovna hledáním blýskavé mince v mé kabelce.
Když jsem někde měla být už před pěti minutami, prosila, ať připoutám jejího plyšáka vedle ní na sedadlo auta.
Když jsem potřebovala honem honem někde něco sníst, nedokázala se odtrhnout od hovoru se starší ženou, zřetelně podobnou její vlastní babičce.
Když jsem měla sotva půlhodinku, abych někam stihla doběhnout, chtěla zastavit kočárek kdykoli kolem šel nějaký pes, aby ho mohla pohladit.
Tohle mé hloubavé a pozorující dítě bylo mým požehnáním, ale já jsem si to neuvědomovala. Když člověk žije jako plánovací šílenec, získá tunelové vidění a soustředí se výhradně na denní program. Vše, co nejde v rozvrhu odškrtnout jako splněné, je mrháním času.
Pokaždé, když mě mé dítě nutilo k odchylce od jízdního řádu, říkala jsem si: „Na tohle nemáme čas!“. Takže dvě slova, která jsem nejčastěji říkala své malé pozorovatelce života, zněla: „Pospěš si!“.
Věty jsem začínala přibližně takhle:
Pospěš si, máme zpoždění!“
A končila jsem:
„Jestli si nepospíšíš, všechno zmeškáme!“
Každý den jsem zahajovala stejně.
„Pospěš si a nasnídej se! Pospěš si, oblékni se!“
A každý den jsem také stejně končila:
„Rychle, vyčisti si zuby! Rychle, už ať jsi v posteli!“
Slova „rychleji“ a „pospěš si“ ve skutečnosti nic neurychlovala, ale říkala jsem je stejně. Možná i častěji, než „Mám tě ráda”.
Jednoho dne přišel náraz. Vyzvedli jsme starší dcerku ze školky a vystupovali z auta. Nedělo se to tak rychle, jak si přála, a tak znechuceně řekla té malé: „Ty jsi ale pomalá!“ Načež si založila ruce a těžce vzdychla. V tu chvíli jsem v ní uviděla sebe – a vnitřně jsem se otřásla.
Pronásledovala jsem, postrkovala, tlačila a pobízela ke spěchu maličké dítě, které se prostě radovalo z poznávání života.
Náhle jako bych prozřela. Jasně jsem viděla, jak moje nesmyslně uspěchaná existence dětem ubližuje.
Hlas se mi třásl, když jsem vzala své dcerky kolem ramen a řekla jim: „Je mi moc líto, že vás nutím spěchat. Líbí se mi nespěchat. Zkusíme to spolu, ano?”
Obě dcerky byly celé zaražené z mého bolestného vyznání – každá jinak; obličejík té malé se rovnou rozsvítil souhlasem a pochopením.
»Slibuju vám, že se budu snažit být trpělivá“, řekla jsem jim.
Vypustit ze slovníku slovo „pospěš si“ nebylo tak těžké. Co bylo skutečně nesnadné – naučit se trpělivosti. Naučit se počkat na své neuspěchané dítě. Abych to nám oběma usnadnila, začala jsem jí dávat trochu víc času na přípravu, když jsme třeba měly spolu někam jet. Někdy jsme i přesto měly zpoždění. Ale já jsem si řekla, že zkrátka těch pár let než vyroste budem občas mívat zpoždění.
Když jsme spolu šly na procházku nebo na nákup, přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. A když se zastavovala, aby něco se zaujetím pozorovala, odháněla jsem od sebe myšlenky na to, co jsem měla v plánu a prostě jsem klidně postála taky.
Náhle jsem vídala na její tvářičce výraz, který jsem předtím nikdy neviděla. Všimla jsem si, jak mhouří oči, když se usmívá. Viděla jsem, jak na ni reagovali lidé, se kterými se zastavovala, aby si popovídali. Sledovala jsem, s jakým zaujetím pozoruje zajímavé broučky a voňavé květinky. Byla rozeným pozorovatelem.
Tehdy jsem si doopravdy uvědomila, že byla dárkem pro mou uhoněnou existenci.Byla dárkem pro celou rodinu. Vždyť i starší dcerce změna nesmírně prospěla. Byla vnímavější, často teď přiběhla, ukazovala mi, co zajímavého našla a chtěla si o tom vyprávět.
Slib, že přibrzdím, jsem si dala před třemi lety. A ještě dnes musím na to, abych žila pomalejším tempem, vynakládat značné úsilí. Mladší dcerka je však pro mě živou připomínkou, proč se o to musím pokoušet.
Často mi to bezděky připomene.
Nedávno jsme se spolu na dovolené vypravily na kolech ke stánku se zmrzlinou.Každá se svým pohárem jsme se posadily ke stolečku. A náhle jsem na její tváři spatřila neklid: „Musíme spěchat, mami?”
Málem jsem se dala do breku. Možná, že jizvy z dob uchvátaného života nezmizí nikdy úplně… Mohla jsem tam sedět a chmurně dumat nad tím, kolikrát v jejím krátkém života jsem ji zbytečně honila, nebo jsem si mohla skládat poklony, že teď už to nedělám. Ale řekla jsem docela obyčejně:
«Nespěchej, miláčku, jen klidně jez“. Okamžitě se usmála a celá se uvolnila.
Tak jsme tam spolu seděly, pochutnávaly si na zmrzlině a povídaly si o všem možném. Chvílemi jsme i mlčely a jen jsme se na sebe sem tam usmály. Těšily jsme se z krásného okolí a zvuků kolem nás.
Čekala jsem, že pohár vyškrábe do poslední kapky, ale když už měla opravdu jen maličko na dně, nabrala poslední lžičku a podávala mi ji: „Tu jsem schovala pro tebe, maminko“.
Tak jsem udělala nejlepší obchod svého života: poskytla jsem svému dítěti jen trochu času navíc a ono mi připomnělo, že chuť je sladší a láska snazší, když se přestaneš životem hnát jako blázen.
Teď, ať jde o mlsání zmrzliny, trhání kytiček, rozbíjení vajec, hledání mušlí, pozorování berušek nebo procházku, nikdy neříkám „Na to nemáme čas!“. Protože to ve skutečnosti znamená „Nemáme čas na život“.
Zastavit se, abychom se radovali z obyčejných věcí všedního života, je jediný způsob, jak opravdu žít.
Zdroj foto:Pixabay.com
