Téhož srpnového dne, kdy se starý indián don Juan rozhodl, že předá Carlosovi, 26letému studentovi antropologie, své „poznání“, začal mu vyprávět o „spojenci“.
„Spojenec“, řekl, „je síla, kterou uvádí člověk do svého života proto, aby mu pomáhala, radila a dodávala energii, nezbytnou k činům – ať už velkým či malým… Spojenec je nutný k vystupňování života, k řízení činů a prohlubování znalostí. Je naprosto nepostradatelným pomocníkem pro každého, kdo chce nabýt poznání.“
Na Carlosovu otázku, zda je „spojenec“ něco jako strážný anděl nebo strážce, don Juan odpověděl, že nikoli, že je to prostě pomocník. Získat spojence však vyžaduje co nejpřesnější dodržování předepsaných kroků, bez jediné odchylky. Jak mu ještě don Juan vysvětlil, ve světě je mnoho takových sil, ale on sám zná dobře jen dvě, a jeho vlastním spojencem je „humito“ (pokouřeníčko).
„Spojenec umožňuje spatřit a pochopit věci, o kterých nedokáže podat informace žádná lidská bytost. Je to síla, která je schopná přenést člověka za jeho vlastní hranice… Pomůže odhalit tajemství nejrůznějších věcí takovým způsobem, jakým to nedokáže žádný člověk.“
Starý učitel ještě připomněl jeden těžký úkol, který před časem Carlos splnil. Kdyby býval splnil úkol za něj, nezískal by Carlos žádnou sebedůvěru, protože “sebedůvěra je jen výsledkem skutečného poznání. A proto je poznání vždy silou.”
“Rozhodne-li se člověk pro učení, musí pracovat tvrdě… Hranice poznání jsou dány povahou každého člověka. O poznání nemá vůbec žádný smysl mluvit,” řekl mu na závěr. Když Carlos reagoval tím, že se cítí zdeptaný a zaskočený, učitel mu řekl: “Strach je přirozenou věcí; prožíváme jej všichni a nic proti tomu nemůžeme dělat… Ale přes všechny tyto děsivé rysy, které učení nepochybně má, mi připadá mnohem horší, když je člověk bez spojence a bez poznání.”
Zdroj: Carlos Castaneda: Učení dona Juana
Foto: Pixabay
