Žít s něčím takovým, jako je strach, vyžaduje mimořádně citlivou mysl a srdce, které si nedělají předem hotové závěry, a jsou proto schopné sledovat každé vnitřní hnutí. Když svůj strach pozorujete a žijete s ním – a nemusí to trvat dny, jeho povahu lze rozpoznat v jedné minutě, ba dokonce v jedné vteřině – když s ním takhle žijete, jistě ve vás vyvstane otázka: Kdo je vlastně ten, co se tu právě dívá a pobývá se strachem?
Kdo pozoruje pohyby a formy strachu, a současně si je vědom základního faktu strachu? Je tento “pozorovatel”, který o sobě získal množství vědomostí a informací, něčím nehybným? Co to je vlastně za bytost, která tu strnule pozoruje každé hnutí mysli? Je tento pozorovatel minulost, anebo je to něco živého? Jaká je vaše odpověď?
Pozorovatel je cenzor, který si nepřeje strach. Pozorovatel je suma vlastních zkušeností se strachem. Je čímsi odděleným od toho, co nazývá slovem strach – mezi oběma existuje proluka. A pozorovatel se neustále snaží tu druhou věc překonat nebo se jí vymknout, což je příčinou věčného boje mezi pozorovatelem a strachem. A tato bitva je obrovskou ztrátou energie.
Během pozorování zjistíte, že pozorovatel je pouhý “svazek” idejí a vzpomínek, bez jakékoliv platnosti a podstaty, zatímco strach je něco faktického. Tento fakt se snažíte uchopit a ovládnout pomocí čehosi abstraktního… ale to nejde.
Je však pozorovatel, který říká, že se bojí, něčím rozdílným od toho, co pozoruje – tedy od strachu? Ne! Pozorovatel je strach! Když se vám tohle ozřejmí, přestanete plýtvat energií ve snaze zbavit se strachu a časoprostorový interval mezi pozorovatelem a pozorovaným zmizí.
Jakmile nahlédnete, že jste součástí strachu, a ne něčím od něj odděleným, že jste strach, pak s ním nemůžete vůbec nic dělat – a veškerý strach skončí.
Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví
Foto: Pexels
