90

9. den, čtvrtek
 
Dnes odjíždí Vlasta. Při ranní procházce jsem ji viděla kouřit v altánku a šla jsem ji pozdravit. Říkala, že je jí tu čím dál hůř. Je totiž alergická na zvířecí srst a nejen že nechodí na canisterapii, ale od opuchlých očí a dusivého kašle ji neuchrání ani rouška, kterou poslední dny nosí na oddělení. Veškeré terapeutické a komunitní aktivity se odehrávají v téže místnost, kam jednou za čtrnáct dní přicházejí psi a podle ní se alergeny ze vzduchu nestihnou za tu dobu vyvětrat. Nehledě k tomu, že uklízečka ani nevysává křesla, na kterých psi sedí. Nikdo jí prý její potíže nechce věřit, ani neumožní, aby byli psi třeba v altánku venku. Ani po psychické stránce jí ale není líp. Pořád mívá noční můry, pokud vůbec usne. Než se takhle trápit, raději pobyt předčasně ukončí. Bylo jí tu mezi námi prý dobře a některé techniky, jako třeba relaxaci, bude určitě provozovat doma. Byla ve skupině dost výrazná a je škoda, že musí odjet.
 
Tenhle pocit ale máme skoro všichni. S někým se tu během pár týdnů sblížíme, na skupině společně řešíme intimní problémy, tajné myšlenky a životní příběhy, a když nám na sobě začne záležet, protože si navzájem pomáháme a léčíme se navazování přátelských vztahů, jeden z nás je propuštěn domů. Pak přichází zase někdo nový, cizí, na koho si musíme zvykat a on na všechny ostatní, a tak pořád dokola.
 
Přemýšlím taky nad svým kamarádstvím s Honzou. Je bezprostřední a dal se se mnou hned na začátku do řeči. Já jako slušně vychovaná a submisivní jsem ho neposlala někam, ale poslouchala jsem ho a byla ráda, že se se mnou někdo baví. V civilu bych si ho ale nevybrala, ani bych neměla tolik příležitostí s ním trávit čas. Z jeho projevu mě tak třetina baví, třetina je mi lhostejná a třetina mě štve. Ale ne až tak, abych ho za to kritizovala, nebo po něm chtěla změnu. Občas se už cítím nepatřičně, když zůstaneme sami ve společence a díváme se na film. Nejdřív jsme seděli každý na svém gauči, pak vedle sebe na jednom a poslední dobou mívám chuť se při napínavých scénách o něj opřít, nebo ho vzít za ruku. Fakt se přemáhám, abychom se jakoby náhodou nedotkli, aby si to nevyložil tak, že ho chci svádět. Pro mě je ale dost důvěrný i rozhovor s cizím mužem mezi čtyřma očima, pohled do očí a úsměv při pozdravu. Toho všeho se normálně bojím, stydím se a vyhýbám se tomu. Když to potom s někým jde jakoby samo, a vyjasnili jsme si, že intimnosti (čili sex) vůbec nepřicházejí v úvahu, nevím, kde je ta hranice. Když mi třeba ukazuje fotky na počítači a oba se skláníme k obrazovce, nebo mi půjčuje pastelky a předvádí na mém obrázku, co kde mám jak vybarvit, jsme jenom kousek od sebe. Moje osobní zóna, o které jsem si myslela, že je obrovská, se zmenšuje, a kupodivu mi to nevadí.  Chtěla bych ho letmo pohladit, ale pak si to rozmyslím.
 
Doteky a objímání mi už dost chybí. S dětmi a manželem jsem zvyklá se objímat při každém pozdravu. I když mi před hospitalizací byly některé doteky vyloženě nepříjemné a vůbec jsem neměla chuť na sex, objímat jsem se chtěla. Všimla jsem si, že tady se některé spolupacientky dotýkají tak nenásilně a přirozeně, prostě jedna druhé položí při hovoru ruku na rameno, ale já si zvlášť s chlapem nejsem jistá, co je a není přípustné. Je mi blbé mu říct: „Mohl bys mě obejmout?“, ale asi to bude jediné řešení. Kdyby mu to vadilo, řekne mi, stejně jako já mu mám říct, když mluví už moc.
 
Na skupině se Zuzana svěřila s tím, že se bojí o svou dceru, která jde právě dnes na operaci rakoviny děložního čípku. Líčila nám, jak to měla dcera v životě těžké, vypadalo to, že kvůli ulcerózní kolitidě (s tou mám své zkušenosti i já a další pacient) nedonosí dítě. Nakonec se holčička narodila zdravá, ale u dcery se projevila ta rakovina. Zuzka plakala strachem o dceru, lítostí a bezmocí, že s ní nemůže být a říct jí, jak ji má ráda a nijak jí nemůže pomoct. Znám ten pocit, měla jsem ho, když naše dcerka ležela na JIPce napojená na hadičky a my jsme k ní mohli jen na pár minut a vůbec jsme nevěděli, kdy a jestli se probere. Trvalo to několik týdnů, než se na nás podívala a usmála se jako sluníčko. I ostatní ženské ji chápaly a představovaly si, jak se cítí a všem nám tekly slzy po tvářích.
 
Pak jsme mluvili všeobecně o strachu ze smrti někoho blízkého, nebo naší vlastní smrti. Martin se projevoval docela bezcitně a říkal, že s ním ty řeči nic nedělají, on se smrti nebojí, tu svou by teď i uvítal. Když mu zemřeli prarodiče, ani prý moc nebrečel. Možná to bylo tím, že k nim neměl blízký vztah, nebo si ztrátu někoho opravdu blízkého neumí představit. Ostatní chlapi mlčeli, a když se jich Jitka ptala, jak to na ně působí, odpověděli, že je to samozřejmě hrozné, dokážou se vcítit do Zuzky, ale neumí emoce dát najevo a vyjádřit jí podporu. Ženy o sobě tvrdily, že jsou citlivější, než muži. Často je něco rozpláče a stává se jim to i na veřejnosti. To se pak s tím pláčem trochu schovávají. Muži prý tak citliví nejsou, stydí se a bojí se plakat. Přitom jsme se shodly, že muž, který ve vypjaté situaci pláče, působí jako opravdový, lidský a upřímný a vůbec nevypadá jako slaboch. Podle nás by muži měli emoce vyjadřovat víc.
 
Marek přiznal, že někdy mívá slzy na krajíčku, ale právě proto, že mu od dětství doma říkali, že chlapi nebrečí, snaží se to zadržet. Na odlehčení situace jsem mu řekla, že jestli si zrovna on ty kapky do očí, které užívá na zánět spojivek, nakape někdy těsně před skupinou, bude neodolatelný. Taky jsem popisovala, jak se cítím, když brečím na veřejnosti. Částečně se stydím, ale chtěla bych, aby mi někdo pomohl. Alespoň tím, že se zeptá, co se děje. Já, kdybych viděla někoho plakat, zeptala bych se, jestli nepotřebuje pomoc. Není třeba přitom nějak vyzvídat, nebo rovnou dávat rady, stačí – jak to děláme tady – nabídnout kapesník jako vstřícné gesto. A říct něco jako: „Vím, že je to těžké.“
 
Zuzana nám všem poděkovala za podporu a říkala, že se jí ulevilo tím, že nám to mohla říct a vybrečet se. Chvilku po skupině jsem ji potkala na schodech a ona už mnohem veselejší oznamovala, že jí dcera právě volala, má operaci za sebou a je v pořádku. Když jí Zuzka řekla, že jsme se o ní bavili na skupině a mysleli na ni, byla ráda a prý tu pozitivní energii cítila a pomohla jí.
 
Skupina se dost protáhla, přišli jsme pozdě na činnostní terapii. Terapeutka byla z nás nervózní, že nic nestihneme. My stejně ale považujeme za důležitější skupinu, než pletení košíků a plácání z hlíny. Já jsem ke svému zvonečku přimotala pár řad, už vypadá celkem obstojně.
 
Odpoledne jsme měli v tělocvičně cvičení s Radkem. Tentokrát mělo být aktivnější, než minule. Kluci šli hrát pinec a my ženské jsme si posedaly zase na balóny a Radek tomu babinci předcvičoval. Začal opatrnými cviky a postupně přidával náročnější. Snažil se pořád o nějaké vtipné poznámky. Na Zuzanu třeba volal: „Tím zadkem blíž ke mně!“ a smál se. Pak zvážněl a oznámil nám, že je naštvaný. Včera si dal v restauraci pečenou husu a nebyla vůbec dobrá. Nemáme se proto na něj zlobit, že nás tady tak trápí. Odpověděla jsem, že se teď asi potřebuje pomstít všem husám, a holky na to reagovaly: „No, Ivanko…“
 
Při večeři (nějaká indiferentní pomazánka) seděl Martin u stolu jako zhmotněná deprese. Nejedl, zíral před sebe a podpíral si hlavu. Vždycky málo mluví a bývá unavený, ale teď i mně z něj bylo úzko. Měla jsem chuť ho obejmout. Naklonila jsem se k němu přes stůl a zeptala se, jestli je mu blbě. Jenom přikývl. Na otázku, jak mu můžu pomoct, řekl, že nijak. Ptala jsem se, jestli chce být sám a on odpověděl, že si tu chvilku posedí a pak půjde spát. Bylo mi ho hrozně líto. Ostatní se třeba jenom očima ptali: „Co se stalo?“ Pokrčila jsem rameny. Když odcházel, řekl mi: „Nedělej si starosti.“ Já na to, že právě ty si dělám a že mě mrzí, že mu nedokážu pomoct. Na večerní relaxaci nešel, myslím, že tam vůbec nechodí. 
 
Honza si nachystal na relaxaci karimatku těsně vedle mě, a jak jsme leželi a měli uvolněné ruce, malíčkem jsem se dotýkala jeho rukávu. Po chvíli ucukl.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account