96

6. den pondělí  –  8.den středa
 
Motto pro tyto dny: „Existují pouze dva dny v roce, kdy nemůžeš udělat vůbec nic. Jedním je včerejšek a druhým zítřek. Proto je dnešek tím správným dnem, kdy má člověk milovat, konat a žít.“ Dalajláma
 
Ráno se na komunitě hodnotil víkend. Všichni si ho v rámci možností užili, buď jeli domů a viděli se s rodinou, nebo odpočívali na pokoji o samotě, jak to komu vyhovuje. Některé ženské říkaly, že přijely domů na otočku vyprat, nebo vyžehlit. Zuzana, která je cukrářka, stihla upéct roládu a přivezla ji pro svou partu kuřaček.  Jakoby cítily nějaký dluh za to, že tu nic nedělají. Aspoň já to tak mám, taky jsem chtěla uklízet.
 
Na radu Jarky jsem se přihlásila do solné jeskyně. Relaxace v jeskyni je jen jednou nebo párkrát za pobyt, protože se tam vejde jen 6 lidí a musíme se vystřídat. Přednost dostávají noví pacienti. Ještě jsem v solné jeskyni nebyla. Je to místnost omítkou upravená do podoby krápníkové jeskyně, stěny jsou částečně vyzděny z velkých solných krystalů a za nimi prosvítaly zářivky, takže dovnitř vnikalo příjemné načervenalé světlo. Podlaha byla pokrytá vrstvou soli, jako pískem na pláži. Lehli jsme si na plážová lehátka, poslouchali relaxační hudbu a – jak jinak – klimbali.
 
Ode dneška jsem zařazená do dalších aktivit jako je činnostní terapie, arterapie, rehabilitační cvičení a cvičení s Radkem. Při rehabilitačním cvičení jsme se pod vedením cvičitelky opatrně protahovali v sále se zrcadly. Skoro každý má nějaký problém se zády (vyhřezlou plotýnku, sešroubovanou páteř), nebo s klouby. Mě zatím naštěstí záda nebolí, i když celé dny sedím a nehýbu se, takže na mně cvičitelka ostatním ukazovala rozsah pohybu, jak by v ideálním případě měl vypadat.
 
V arteterapii jsme měli nějak výtvarně zpracovat naše iniciály, aby nás výtvor charakterizoval. Terapeutka nám zdůrazňovala, že nejde o to, aby byl obrázek umělecky dokonalý, ale spíš o to, co vyjadřuje. Pak si prý o tom budeme povídat. Představila jsem si perem a tuší krasopisně napsaná písmena s větvičkou keře, jehož název tvoří moje příjmení. Pustila jsem se do toho a pořád jsem nebyla s výsledkem spokojená, rozšiřovala jsem černou linku, aby měla písmena hezký tvar. Nakonec to podle ostatních vypadalo depresivně a ponuře jako parte. Terapeutka poznamenala, že si všimla, jak se usilovně snažím vybrušovat dokonalý tvar písmen, že jsem nejspíš perfekcionistka. Já? Já, kterou celé dětství kárali rodiče za to, že jako holka bych mohla být trochu pořádnější a pečlivější, že bych o sebe měla dbát a ne chodit v oblečení, co vypadá „jakoby ho kráva požvýkala“, a která má dodnes v domácnosti i v hlavě „bordel jako v tanku“ a nikdy nic nedotáhla pořádně do konce?
 
Radek nám na cvičení ve velké tělocvičně nabídl, jestli chceme hrát basket, pinec, nebo cvičit na balónech. Sportovní nadšenci si šli pro míč a pálky a já jsem je usadila na míč mezi ostatní ženy. Nechal nás tam, ať vrtíme zadkem a pohupujeme se, celou půlhodinu. Vypadaly jsme jak kvočny na vejcích.
 
Na činnostní terapii si v dílně můžeme vybrat, jestli chceme modelovat z hlíny, vykroužit na hrnčířském kruhu nějakou nádobu, uplést košík, nebo ušít látkovou figurku. Pro ty nejméně zdatné tam mají štos omalovánek. Těch už mám pomalu plné zuby, tak jsem se rozhodla pro pletení zvonečku z proutí, což je prý pro mou začátečnickou úroveň tak akorát. V první hodině jsem si stihla jenom namočit proutí a přišroubovat kostru zvonečku na dřevěnou formu.  Stejně jsme (naše ženská převaha) raději se zalíbením sledovaly, jak si Marek zašívá džíny. Jarka mu pomohla navléct nit a vysvětlila mu postup, a pak mu to šlo docela dobře od ruky. Říkaly jsme si, že asi chápeme, co vidí chlapi na ženské, která třeba opravuje auta. Chlap s jehlou a nití v ruce dokáže být taky zvláštním způsobem sexy.
 
Po večerech se dohadujeme, jestli se budeme dívat na Ulici, zprávy na Nově a nějakou kriminálku, nebo má někdo těch hnusáren plné zuby a nechce mít ještě navíc zlé sny, a dává přednost dokumentům o přírodě, nebo Partičce. Někteří jdou spát už po osmé, nebo se dívají na sport na druhé televizi v jídelně. Nejvíc lidí se sejde u Stardance. Většinou ale sedíme u televize jen já a Honza. Byla bych ráda, kdyby se ke sledování někdo přidal, protože se cítím trapně, když někdo nakoukne a řekne: „Á, vy jste tu sami, tak to já nebudu rušit!“
 
 

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account