1. den, středa
Ráno jsem se rozloučila s dětmi a manželem, který je vezl do školky a školy, pořádným objetím a lechtacím pozdravem. Za hodinu nato jsem ze schodů vláčela těžký kufr nacpaný třemi tucty spodních kalhotek (konečně jsem měla příležitost spočítat si, kolik jich vlastně mám), tričky, ponožkami, teplákovou soupravou, hygienickými proprietami na víc jak měsíc (čili celé oddělení drogerie v obchodě), několika humornými knihami a deníčkem s psacími potřebami.
Na rameno jsem si pověsila snad sedmikilovou tašku s jídlem – sklenicí medu, dózou s pohankovými a jáhlovými vločkami, několika čaji, čtvrt kilem kávy, kokosovým mlékem v prášku a zásobou našich jablek golden delicious. Sbalila jsem si taky konvičku na kafe a dva své oblíbené hrnky. Nevěděla jsem totiž, jestli budu mít možnost si v nejbližších týdnech vyprat, nebo zajít na nákup. Jako bych šla spíš do vězení, odkud mě jen tak nepustí.
Takto obtěžkaná jsem vyrazila na cestu. Ještě že má kufr kolečka, jinak bych ho nedopravila ani na nádraží. Projela jsem několika kalužemi a přejížděla přes trávník a drkotala po štěrku tam, kde nebyl chodník, ale neměla jsem sílu na to, abych kufr přes každou překážku přenesla. Zpocená a s brnící rukou a ztuhlým ramenem jsem dorazila na nádraží a čekala, až se z mlhy vynoří vlak. Tou dobou nikdo na našem malém nádraží nebyl.
Zhluboka jsem se nadechla a pomyslela si: „Tak je to tady, svoboda.“ Cítila jsem se jako když jsem za svobodna jela v létě sama na tábor. Doteď jsem měla pocit, že dělám něco strašně sobeckého – na měsíc a půl hodím kolegyním v práci na hlavu všechnu práci, když jsme se teprve nedávno dohodly, jak si ji rozdělíme, a hlavně opustím děti a manžela, na kterém zůstane všechna starost o děti. Bude je sám rozvážet do školy a školky, vyzvedávat odpoledne, chystat jim jídlo, uklízet a přitom chodit normálně do práce.
I když tvrdil, že mě podporuje v tom, abych se šla léčit, a že to doma zvládne, teď přiznával, že z toho má obavy a bude to náročné. Čas od času pronáší něco o tom, že kdyby domácnost a péči o děti měl na povel on, viděla bych, jak by to šlapalo jak hodinky, měl by pořádek ve věcech a děti by poznaly vojnu. Ale teď se mě dopředu ptal, co jim má vařit, jestli mu napíšu recept na jejich oblíbené cizrnové rizoto a prohlašoval, že žehlení po něm nikdo nemůže chtít.
Rád přijal nabídnutou pomoc své maminky, která slíbila, že jim do zásoby navaří a občas buď u nás doma, nebo ve své pračce vypere a pak prádlo vyžehlí. Myslím, že manželovi ani nebude vadit její ležérní pojetí „žaves“ (žádné velké sraní), které spočívá v tom, že je naprosto zbytečné, aby si děti (ale vlastně i ona a její syn) denně měnily spodní prádlo a trička častěji než jednou za týden, i když už na nich jsou dvě tři památky na rajskou omáčku a kakaový termix.
Konečně vlak přijel a já jsem se rozjela vstříc dobrodružství. V cíli cesty se přestavoval prostor před nádražím, takže cesta k léčebně, jak jsem ji znala, teď vypadala jako tankrodrom. Vyšla jsem z nádraží jediným úzkým chodníčkem, obešla staveniště a vyrazila do centra města, odkud jsem měla odbočit na hlavní silnici, podél které se jde k léčebně. Cesta tak byla mnohem delší, než jsem původně myslela (později jsem se dozvěděla, že si ji šlo zkrátit mezi obchoďáky). Kufr jakoby těžknul čím dál víc a vždy po pár stech metrech jsem si musela dát pauzu na procvičení odkrvené paže a vydýchání. Bohužel vedle hlavní silnice plné projíždějících kamiónů byla možnost nadechnout se čerstvého vzduchu prakticky vyloučená. Napadalo mě: „Chtěla jsi to? Tak to máš! Sama ses rozhodla, domluvila ses s doktorem, manžel ti doma drží palce, tak táhni!“ (ten kufr).
Po přijímacích formalitách a odpovědích na množství otázek, z nichž si pamatuji jen, jestli mě mají oslovovat paní magistro a jestli jsem byla dnes na stolici, mě sestra zavedla na pokoj, který budu sdílet s asi šedesátiletou celkem mladistvě vypadající paní. Představila se jako Jarmila o oznámila mi, že si tu všichni pacienti tykají. Měla jsem se zatím rozkoukat a zapojit do společného programu a odpoledne jsme měla mít pohovor s panem primářem. Tomu jsem ve stručnosti popsala, jak je mi od dětství občas smutno, „mám blbou náladu“, jak se střídavě léčím a neléčím a co od pobytu tady čekám. Trochu krkolomně jsem se snažila vysvětlit, že chci najít radost ze života.
K obědu (už o čtvrt na dvanáct) byl segedínský guláš, pro mě s poloviční porcí knedlíků, protože jsem teprve nastoupila. Vůbec mi to nevadilo. U stolu sedím s dvacetiletým klukem Martinem, kterému přes černou ofinu není ani vidět do očí. Jediné, co řekne, je „ahoj“, na začátku jídla „dobrou chuť“ a „ahoj“ na závěr. Zato Honza (taky mladší, než já) po celou dobu oběda nezavřel pusu, jak je ukecaný. Nechala jsem ho mluvit, aspoň mě seznámil s tím, jak to tady chodí.
Ten první den jsem se zúčastnila celkem třech relaxací. Po několikerém opakování je mi už zcela jasné, že „mé tělo je těžké a teplé a dýchá to samo“. Později jsem nabyla přesvědčení, že všechny psychické problémy se tady řeší horizontální polohou na matraci a slovy o tíze a teple. Jedna z relaxací byla na závěr lekce jógy. Tu nám předcvičuje sympatická cvičitelka, která vypadá, že pamatuje spartakiádu v dobách největší slávy. Měli jsme si po skončení relaxace třením zahřát dlaně, pohladit se po obličeji, „dívat se na sebe laskavým vnitřním zrakem“, uvolnit se a cítit se vyrovnaně. Ve mně se místo toho všechno sevřelo, měla jsem pocit prázdna a rozbrečela jsem se. Jarka, jak si toho všimla, se mě zeptala, jestli mě může obejmout a vzala mě mateřsky do náručí. I ostatní mě uklidňovali na cestě zpátky, že je to normální a že si tady ještě pobrečím.
Večer se loučil jeden pacient, který je tady už 13 týdnů a prý se mu ještě ani nechce jít domů. Byl jako zdejší maskot a bavil společnost historkami a skvělými vtipy, které vytištěné nechal na oddělení jako „odkaz dalším generacím“. Nachystal ve společenské místnosti podnosy s klobáskami a sýrem, bagety a několik lahví coly. To je jediné pití na rozlučkové večírky, které je tu povoleno (i když hyperaktivní Honza by se měl vyhýbat i tomu). Ostatní vzpomínali, jak jim na předchozí rozlučce sestra zabavila rumové pralinky a nechtěla dovolit ani ochucené nealkoholické pivo. Prostě se tu nesmí konzumovat nic, co by alkohol byť jen vzdáleně připomínalo. Někteří to nesou nelibě a pohoršují se: „Vždyť nejsme na protialkoholním!“ Kupodivu večeře, která by nadchla spíš naše děti – nudle s perníkem, které taky vyvolávaly určité asociace, nikomu nevhodná nepřipadala. Až na nás pacienty, protože jsme po nudlích měli hlad.
Anička a Marek nacvičovali písničku na zítřejší komunitu a pak jsme zpívali všichni několik táborových písniček ze zpěvníku za doprovodu kytary a flétny.
Manžel mi do telefonu vztekle řekl, že je z dětí úplně hotový. Malá prý pořád fňuká a něco chce, doma je bordel a on nemůže nic najít. Hledal synovu cyklistickou helmu, protože jdou se školou na dopravní hřiště a neuvědomil si, že má od malička jednu, která je mu malá a novou jsme ještě nekoupili. Tak to mu to zvládání moc dlouho nevydrželo. Mně to na náladě taky nepřidalo.
Šla jsem se osprchovat do jedné ze dvou sprch na chodbě. Nejsou rozlišené na dámskou a pánskou, jen je na nich cedulka „volno“ a „obsazeno“. Cedulka se na provázku volně otáčí, takže když je na dveřích nápis „volno“, přestože je slyšet tekoucí vodu, působí to jako pozvánka do společné sprchy. To jsem radši neriskovala. Je tady víc žen, než mužů, takže bych při své smůle vlezla do sprchy ženské. Chlapi, kteří by stáli za to, tu vlastně nejsou, všichni jsou to spíš kluci. Kromě Marka, který působí jako sexy chlap, ale zase z něj mám trochu strach. Vypadá jako arabský terorista. Osprchovala jsem se v té druhé.
