Čekala na inspiraci jako suchá poušť na hrozivé přívaly vod. Se stejnou pravděpodobností úspěchu. Cítila se poslední dobou tak nějak pod tlakem. Jako ve velkém papiňáku to v ní všechno vřelo. Potřebovala ventil. Nebo výbuch.
Ležela na pohovce a koukala chvíli do prázdna. Pozorovala déšť, co si hrál za okny podobně jako malé děti, když se cítí být milováni životem – když se cítí svobodně. Kap,kap,kapikapkapkapkapikap,kap…oči se jí klížily a nebyla šance, že by v sobě probudila ten dávno zapomenutý pramen touhy po vyjádření se. Jaké to asi je, octnout se na hranici mezi světy? Položila si v duchu otázku a nečekala žádnou odpověď.
Vítr jí najednou zašimral na obličeji, pocítila čerstvý vzduch hor. Podívala se kolem sebe a byla zaskočená tou nádherou. Stromy, potok, jehličnaté lesy a půda kolem ní se nacházela v neznámém oparu. Byl to éter, který v člověku vyvolával pocit neskutečného blaha a klidu. Ovinul se kolem ní jako silný vír. Tady to znám? Nebyla si jistá, zda je to místo z její paměti. Spíš si připadala jako na návštěvě u někoho, s kým se možná kdysi přátelila. Ale nemohla si vzpomenout.
Na obzoru se objevila chaloupka. Vypadala jako z pohádky. Byla malinká a roztomilá. Neuměla si ale představit, že by v ní mohl někdo bydlet. Zdála se být opuštěná. Protože byla zvědavá, rozhodla se jít podívat dovnitř. Dveře byly pootevřené. Když k nim přistoupila, doslova ji uhodila ta nádherná vůně dřeva. Napadlo ji,zda tady bývají bezdomovci. Při té myšlence se ale musela začít smát sama sobě. Uvědomila si, nakolik je ovlivněná pražskou pouliční kulturou.
“Pojď dál,” ozvalo se z koutu na protilehlé straně. Starší a chraplavý hlas ji velmi vyděsil. Nečekala, že v chalupě opravdu někdo bude. Natož aby ji zval s takovou jistotou dál. Vešla dovnitř a ztuhla hrůzou při pohledu na starou a ušpinenou stařenu. Vypadala skoro jako bájná Baba Jaga ze starodávných příběhů. “Dobrý den. My…se známe?!” Zeptala se s neskývanou úzkostí a strachem. Tahle žena v ní vyvolala paniku. Nedokázala si ji nikam zařadit a cítila její sílu. Zadívala se jí do hlubokých očí, které měly ostrý a přísný pohled. Vnímala, že stařena ji moc dobře zná a už na ni dlouho čeká: “Konečně jsi tady, měly bychom se znovu propojit.” Chtěla něco odpovědět, ale…zarazila se. Nemusela nic říkat, protože se její mysl stala lepším řečníkem než samotná ústa. Než stihla cokoli vyslovit, viděla neviditělnou nit, která spojovala její myšlenky se stařenou. Komunikace byla bezeslovná. V mžiku také procítila, jakoby ona byla tou stařenou, jež stála naproti ní. Jako kdyby baba byla pouhou projekcí jí samé:
“Ano, já jsem ty a ty jsi já. Jsem sběratelkou tvých kostí. Ptáš se, proč jsem tak ošklivá a hrozivá. Možná proto, že jsem kdysi žila v tobě a vypadala jako krásná mladá dáma. Vyzařovala jsem kouzlo a půvab. Ty jsi ho ovšem svými vlastními předsudky zatratila. Nehodilo se ti do života, protože v tobě postupně vyvolávalo chaos – nejrůznější nálady a emoce, kterým jsi nerozuměla. To kouzlo je totiž jiskrou života, která dokáže nakonec vyvolat vnitřní oheň a vysoký stupeň proměny, ba i smrt. A znovuzrození. Nedokázala jsi s tak mocnou silou pracovat, a tak jsi mě, jako svojí vnitřní bytost, zastrašila a zahnala hluboko do podsvětí. Ve tmě jsem nakonec začala nabývat jiné podoby. Trochu jsem zestárla a naučila se být tvrdá, abych se dokázala i přes hlubiny tu a tam podívat na světlo světa. Ale nikdy jsem tě neopustila. A nikdy jsem ti neškodila. To ty jsi škodila sama sobě. Trápila mě i sebe a zotročovala, nutila mě dělat věci, které se mi ani náhodou nelíbily. A protože jsem tě milovala, nechávala jsem tě chvíli vládnout tvému vlastnímu stínu – mně. Když jsem ale dostala vnuknutí a přišel vhodný čas, já sama jsem se ti vzepřela a nechala tě napospas těm hloubkám, se kterými jsem za celé ty roky srostla. Jako tvá intuice jsem oněměla, jako tvá živočišnost se vytratila a jako moudrost tvých předků jsem se skryla.
Neboj se mě, já jsem ty a ty jsi já. Byla jsem u toho, když ses krčela v koutě a čekala na tatínka, zatímco tvá matka v kuchyni plakala. Když jsi poprvé vědomě zradila své tělo a dlouho se na něj nechtěla podívat. Nebo se s ním spojit. Když jsi uvěřila, že zranitelnost bolí a je známkou slabosti. Byla jsem ale také u toho, když jsi poprvé zahořela láskou k mladíkovi a poznala v korunách stromů samotného boha. Když jsi měla pocit, že miluješ celý vesmír a země pod tvými chodidly zpívá. A také potom, co jsi znovu zapomněla….”
Koukala se na tu bájnou bytost s posvátnou úctou. Věděla, jak moc si navzájem chyběly. Z jejího srdce vyšlehl ke stařeně silný paprsek lásky. Cítila, že je milovaná a může znovu milovat. Tentokrát samu sebe. Baba se proměnila v záři toho všeprostupujícího světla v mladou krásnou ženu. Ne, počkat! V malou holčičku. Nebo v dospívající dívku? Postupně nabývala nejrůznějších podob a ona věděla, že odteď už nechá život i všechny jeho podoby volně plynout. Protože vše je v pořádku. Rozpomněla se na posvátnou mozaiku života složenou ze všech střípků malých i velkých rolí, kterými kdy byla. Vše jsem já. A Boží kolo se stále otáčí.
Probudila se na pohovce a zamžourala očima. Venku stále pršelo.
