Václav Havel, říjen 2011
Ten politický život v naší zemi moc jako radosti člověku nedělá a prohlubuje se taková jakási propast mezi politikou a veřejností. To není dobré, nicméně to se, já jsem přesvědčen, časem změní. To jsou takové výkyvy, které jsou známy a popsány ve všech demokraciích a až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu
Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které – sečteny a společně rozebrány – nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.
Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném.
A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.
Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí.
V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.
V nenávisti – podobně jako v neštastné lásce – je vskutku přítomen jistý druh zoufalého transcendentalismu: lidé nenávidějící chtějí dosáhnout nedosažitelného a nepřetržitě se užírají nemožností ho dosáhnout, jejíž příčinu spatřují v hanebném světě, který jim v tom brání. Nenávist je ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav duše, která chce být Bohem, ba myslí si dokonce, že jím je, a neustále je trýzněna náznaky, že jím není nebo být nemůže. Je to vlastnost tvora, který žárlí na Boha a užírá se pocitem, že mu je cesta k božímu trůnu, na němž by měl správně sedět on, upírána nespravedlivým světem, který se proti němu spikl.
Příčinu svého metafyzického neúspěchu není nenávidějící člověk nikdy schopen vidět v sobě samém a svém totálním sebepřecenění. Za všechno může v jeho očích okolní svět. Jenomže to je viník příliš abstraktní, neurčitý a neuchopitelný. Musí být personifikován, protože nenávist – jako veskrze konkrétní vzedmutí duše – potřebuje i konkrétní oběť. A tak si nenávidějící člověk nalézá konkrétního viníka. Je to samozřejmě viník jen zástupný, v podstatě nahodilý, a proto snadno zaměnitelný. Všiml jsem si, že pro nenávidějícího je jeho nenávist důležitější, než její objekt, a že její objekty je schopen střídat velmi rychle, aniž se tím cokoli na jeho vztahu k nim změní.
Je to pochopitelné: nechová přece nenávist ke konkrétnímu člověku jako takovému, ale k tomu, co mu tento člověk představuje: soubor překážek na jeho cestě k absolutnu, absolutnímu uznání, absolutní moci, totální identifikaci s Bohem, pravdou a řádem světa. Nenávist k bližnímu se tedy zdá být vlastně jen fyziologicky zhmotněnou nenávistí k vesmíru, který je vnímán jako příčina vlastního vesmírného neúspěchu.
Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.
Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.
Tyto jeho vlastnosti prozrazují cosi velmi signifikantního: naprostý nedostatek takových dispozic, jako je pocit přiměřenosti, vkus, stud, nadhled, schopnost pochybovat a vůbec se tázat, vědomí vlastní pomíjivosti a vůbec pomíjivosti všech věcí. Tím spíš nenávidějící nezná zážitek skutečné absurdity, to jest absurdity své vlastní existence, pocit vlastní nepatřičnosti, trapnosti, selhání, omezenosti či viny. Společným jmenovatelem toho všeho je zřejmě tragický, ba opět až metafyzický nedostatek smyslu pro míru: nenávistný člověk nechápe míru věcí, míru svých možností, míru svých práv, míru své vlastní existence i míru uznání i lásky, jichž se může nadít. Chce, aby mu svět patřil bezbřeze, tedy aby uznání světa nemělo hranic. Nechápe, že právo na zázrak vlastní existence a na její uznání si musí vydobývat a zasluhovat svými činy, chápe ho naopak jako automaticky mu jednou provždy dané, žádnými hranicemi neomezené a nikdy nikým už nikdy nezproblematizovatelné. Myslí si zkrátka, že má cosi jako bianco vstupenku kamkoliv a tedy i do nebe. Opováží-li se někdo jeho vstupenku zkoumat, vnímá ho jako nepřítele, který mu křivdí. Chápe-li takto své právo na existenci a uznání, pak se musí samozřejmě pořád na někoho rozčilovat, že z tohoto jeho práva nevyvozuje onen neohraničený soubor důsledků, který by měl.
Všiml jsem si, že všichni nenávidějící obviňují své bližní – a skrze ně celý svět – z toho, že jsou zlí. Motorem jejich zloby je pocit, že jim zlí lidé a zlý svět upírají to, co jim zcela přirozeně náleží. Svou vlastní zlobu tedy promítají do jiných. I v tom jsou podobni rozmazleným dětem: nechápou, že si občas musí něco sami zasloužit a že nemají-li automaticky vše, co si zamanou mít, není to proto, že by byl někdo na ně zlý.
V nenávisti je velký egocentrismus a velká sebeláska. Toužíce po absolutním sebepotvrzení a nesetkávajíce se s ním, cítí se být nenávidějící lidé obětí zákeřné, zlovolné a všudypřítomné křivdy, kterou je třeba odstranit, aby byl dán konečně průchod spravedlnosti. Spravedlnost je v jejich pojetí ovšem postavena na hlavu: chápou ji jako povinnost přiznat jim cosi co jim přiznat nelze, totiž celý svět.
Nenávidějící člověk je v podstatě nešťastný a nikdy nemůže být úplně šťastný. Protože ať udělá cokoli k tomu aby byl konečně plně doceněn a aby byli konečně zničeni ti, kdo za jeho nedocenění domněle mohou, nikdy nemůže dosáhnout toho úspěchu, po němž touží, totiž úspěchu absolutního: vždycky na něho nakonec odněkud – například z veselého, smířlivého a odpouštějícího úsměvu jeho oběti – vyhřezne celá hrůza jeho bezmoci, respektive jeho neschopnosti být Bohem.
Nenávist je jen jedna; není tedy rozdílu mezi nenávistí individuální a skupinovou; kdo nenávidí jednotlivce, je téměř vždy schopen podléhat nenávisti skupinové nebo ji i šířit. Řekl bych dokonce, že nenávist skupinová – ať už religiózní, ideologicko – doktrinální, sociální, nacionální či jakákoliv jiná – je jakýmsi trychtýřem, který do sebe posléze vsaje všechny, kdo jsou disponováni k nenávisti individuální. Čili: nejvlastnějším zázemím a jakýmsi lidským potenciálem všech nenávistí skupinových je onen soubor lidí, kteří jsou schopni nenávisti k jednotlivcům.
Ale nejen to: kolektivní nenávist, sdílená, šířená a prohlubovaná lidmi schopnými nenávidět, má zvláštní magnetickou přitažlivost a je tudíž schopna do svého trychtýře vtáhnout i bezpočet dalších lidí, kteří se původně nezdáli nadáni schopností nenávidět. Jsou to jen lidé morálně malí a slabí, sobečtí, lidé líného ducha, neschopní samostatného myšlení a náchylní proto podlehnout sugestivnímu vlivu nenávidějících.
Indové mají bajku o mýtickém ptáku Bhérundovi. Je to pták s jedním tělem, ale dvěma krky, hlavami a dvěma samostatnými vědomími. Nekonečné soužití způsobilo, že se tyto dvě hlavy začaly navzájem nenávidět a rozhodly se navzájem si ubližovat. Proto obě polykají kamení a jed. Výsledek je zřejmý: celý Bhérunda v křečích a s hlasitými steny umírá, aby pak byl nekonečnou milostí Krišnovou vzkříšen. Je vzkříšen proto, že má lidem navždy připomínat, jak končí každá nenávist.
Tuto bajku bychom si měli každý den připomínat i my, kteří žijeme v čerstvě zrozených evropských demokraciích: jakmile podlehne jedna z nich pokušení nenávidět druhou, dopadneme jako pták Bhérund.
S tím rozdílem, že nás z našeho nového neštěstí stěží bude nějaký pozemský Krišna vysvobozovat.
Václav Havel na Konferenci o nenávisti
Oslo, 28. srpna 1990
