Trpělivost.
Učím se jí. Pořád. Nekonečně. Dlouho. Budu.
…utíkej pryč, utíkej…
…když ti něco nejde, utíkej…
Motto dřívějška.
Dnes vím, že život je o trpělivosti. O tom skládat k sobě.
Život. Jako skládačka. Puzzle, které spojuje všechny kousíčky postupně. Přikládáme a může dlouho trvat, než bude puzzle celé.
Chtěla jsem mít všechno vždycky hned. Moderní doba mě utvrzovala v tom, že když chci s někým mluvit, můžu hned zavolat, hned napsat. A hned bych měla dostat odpověď.
Ale když sepnu ruce a ptám se něčeho tam nahoře, vím, že odpověď přijde až s činy. Později. Přesně v čas, kdy má a kdy jsem na to připravená.
Bylo období, kdy jsem jsem se ptala sama sebe, proč mám žít. Plakala jsem v náručí a opakovala, že jsem se neměla narodit.
Neříkám, že to nikdy nepřijde znovu. Že takové stavy už nezažiju a nebudou se opakovat. Naopak cítím, že to jako moje součást semtam přijde. Ale také cítím, že přes dlouho trvající slzavé údolí posledních několika let jsem se už přehoupla.
Dostala jsem, co jsem chtěla, pracuji, kde jsem chtěla pracovat, a daří se mi v mnoha ohledech víc, než jsem očekávala.
A to věřím, že mě stále čeká ještě mnohem víc…
Mám totiž štěstí, ačkoliv oči občas pro tu samou radost na okamžik nevidí…
Ale dnes můžu s čistým svědomím říct, že jsem šťastná za každý okamžik, který zde prožívám…
