Cesta k vnitřnímu klidu je pro každého jiná. Každý z nás potřebuje cítit a vnímat nejen u sebe, ale i ve svém okolí odlišné podmínky, které mu navozují vnitřní klid. Existuje několik základních postojů, které se silně podílejí na budování vnitřního klidu a které se mohou stát inspirací právě v době, kdy je třeba něco změnit v souvislosti s prohloubením poznání, jak se o klid nejen připravujeme, ale jak jej především znovu obnovit.
*heart* 1. Dávej, aniž bys očekával cokoli zpět, ale nedovol, aby toho někdo využíval.
Nalezení harmonie mezi dáváním a přijímáním je proces; dlouhodobý proces, ve kterém se čas od času hledá zřejmě každý. Minimálně jde občas o určitou formu sebereflexe, jak to vlastně máme a kde je ta pomyslná rovnováha na miskách vah. Mluvíme o schopnosti dávat. Jak vnímáte toto gesto? Jak to máte Vy osobně? Jakmile je ochota dát, aniž by člověk cokoli očekával zpět, je znamením existence rovnováhy. Ovšem za předpokladu, že se z tohoto postoje nestane vydávání se ze sebe sama. Člověk se pak musí zastavit, zda není nezdravě otevřená srdeční čakra, respektive bezhraniční rozdávání sebe sama. Pak se může stát, že lidé na podvědomé rovině vycítí, že daný člověk, který dává, aniž by uměl i přijímat, se stane obětí využívání. A to je začarovaný kruh, ze kterého je nutné vystoupit, aby člověk měl sílu žít skutečně vlastní život, a ne se angažovat vlastní silou v životech druhých.
*heart* 2. Přijímej, aniž bys cítil cokoli vracet.
Jsme u druhé polarity, u schopnosti přijímat. V drtivé většině je právě tato schopnost rezervou, na které by měli lidé pracovat. Doslova se naučit přijímat, aniž by cítili a měli automaticky aktivovanou myšlenku něco vracet. To je znamením nezdravě nastavené sebehodnoty, kdy člověk vnímá při aktu, kdy mu druhý něco dává – v materiálním i nemateriálním pojetí, logicky něco vrátit zpět. Takový člověk nedostatečně oceňuje sám sebe, proto mu automaticky nabíhá, že by měl druhému něco vracet zpět. Pokud to tak je, převládá pocit „něco si zasloužit“, to proto se objevuje tendence „zavděčit se“. Nabízí se rada zapracovat na zvýšení vlastní sebehodnoty; milovat sebe sama natolik, aby se dostavilo vědomí, že je naprosto v pořádku cokoli přijmout i jen tak … bez potřeby druhému sloužit.
*heart* 3. Miluj, ale nedovol, aby Tvoje srdce bylo zneužíváno.
Milovat, milovat čistě, a to bez pocitu strachu, že se srdce zklame. To je svobodná volba každého z nás. Obdivuhodný postoj s notnou dávkou odvahy, a především zpracování všech zkušeností, které by mohly být příčinou strachu. Právě strach vede lidi k takovému způsobu chování, kdy si nechají všechno líbit jenom proto, aby se jim láska vracela zpět a nepřišli o ni. Je toto ale láska? Co se děje mezi lidmi, kde je láska? Rozhodně to není o tom, aby lidé vystavili sebe sama jakékoli formě zneužívání jejich srdce za účelem být hodni lásky v očích toho druhého. Jakmile se usídlí láska v srdci, ta skutečná a opravdová láska k sobě sama, dochází k silnému uvědomění, co je přípustné a co je, řekněme, přes čáru. Tehdy dochází ke zdravému uchopení schopnosti milovat, a to čistě bez jakékoli tendence nechat se sebou manipulovat.
*heart* 4. Důvěřuj, ale nebuď naivní.
Další zdravě uchopená schopnost, která vede k vnitřnímu klidu, je být schopen důvěřovat. Opět se nabízí otázka: Co lidem pomáhá důvěřovat? Co potřebují cítit, aby byli schopni důvěřovat? Důvěra plyne ze zpracování neblahých zkušeností, které kauzálně vedou k nedůvěře. Když se nevěří, je tam strach. Z čeho? Že by se mohlo opakovat to, co bylo? Každý ať si najde tu správnou odpověď, co mu nedovolí důvěřovat. Začít znovu důvěřovat je opět proces, kdy je nutné dostat pod kontrolu na strachu založené myšlenky, kterými lidé utvářejí přesně takovou situaci, které se bojí. Bylo by naivní si myslet, že se to stane samo. Nemá smysl se naopak tlačit do situace, kdy důvěřovat by se mohlo stát naivním činem. V tomto případě je velmi nápomocné důvěřovat především intuici. Jakmile se schopnost věřit v sebe sama stane skutečně důvěryhodnou, důvěra se začne obnovovat, a to ve zdravé a užitečné podobě.
*heart* 5. Naslouchej ostatním, ale neztrácej svůj vlastní hlas.
Zde se nabízí přísloví: Dobrá rada (je) nad zlato. Ano, pravda. Potřeba nechat si poradit je nám vlastní. Ovšem je důležité veškeré rady, ať už vyžádané či nevyžádané, podrobit vnitřní prověrkou. Popustit uzdu intuitivnímu vedení, co je na zmíněné radě naše a co je pouze přenos vnitřní mapy světa vyhledaného rádce. Faktem je, že prostřednictvím diskuze mezi lidmi přichází mnoho cenných poselství. Mnohdy se může stát, že určitá rada, slova, věta se stane nezapomenutelným AHA momentem, díky kterému přijde silné uvědomění, že toto poselství je přesně mířeno pro nás samotné. Pokud je schopnost naslouchat dobře uchopená, existují zdravé hranice, aby lidé rozpoznali, co je jejich a co pouhou projekcí druhých lidí. Především se dobře orientují sami v sobě; znají sami sebe.
*heart* 6. Podporuj ostatní, ale neber jim jejich zodpovědnost postavit se na vlastní nohy
V tomto postoji se skrývá obrovské množství sdílené energie, tedy za předpokladu, že je zastáván ten názor, že každý má veškeré schopnosti a zdroje postavit se sám na vlastní nohy … když se ovšem chce. Toto je zásadní si uvědomit, když nás přemůže touha někomu pomáhat za každou cenu. Když je nezdravě uchopená touha pomáhat, je projektována potřeba pomoci především sobě sama. Naopak zdravě uchopená schopnost podpory dává příležitost druhému člověku si pomoci sám a zdravě růst jako osobnost. Podvědomě všichni touží převzít zodpovědnost, role oběti není nikomu dlouhodobě příjemná. Jak se rozpozná, když se lidé podporují? Vynaložená energie se vrací. Pokud se nám energie nevrací, dotujeme druhého vlastní energií, která se ve výsledku ztratí v prázdnotě a lidé se tak vzájemně připravují o vlastní sílu.
*heart* 7. Neupínej se příliš na svoje očekávání. Když něco hned nevyjde, tak se přestaň hroutit a začni to brát více s nadhledem a se zapojením šestého smyslu.
Rada nad zlato … v přeneseném smyslu se jedná o to, abychom si přestali diktovat podmínky, na základě kterých má vývoj událostí probíhat. Chceš-li rozesmát Boha, řekni mu svoje plány. Nikdo netvrdí, že bychom se měli vzdávat svých vizí a snů. Naopak. Je velmi žádoucí vědět, co chceme. Ovšem pokud se příliš upneme na svoje očekávání; !! konkrétní !! očekávání, jsou nezdravě nastaveny výše zmíněné postoje. Dochází k touze manipulovat s božským načasováním. Vše, co nevyšlo, nebylo jednoduše „to naše“, ale jednalo se o zkušenost, kterou jsme měli projít a která nás měla připravit na to, o čem sníme. Intuitivně vždy poznáme, co je pro nás dobré, tak si za tím jděme.
*heart*
Veronika
