Tento příspěvek věnuji jedné mamince, která si ho pravděpodobně nikdy nepřečte. Nebo vlastně všem maminkám malých i větších holčiček.
Ocitla jsem se na jednom dětském dni. S kolegyní jsme zde byly jako dárek pro přítomné maminky – každá z nich se má možnost nechat zdarma nalíčit. Nikoho nenutíme, každé mamince s úsměvem nabízíme naše služby. Kdo mě zná, vstřícnost a přirozenost sama. JAko fakt, jinak to neumím. Některé se nalíčit nechají, některé ne. Každá, která to zkusí, se nakonec na sebe usmívá do zrcátka. To na svojí práci miluji, že se ženy na konci našeho setkání na sebe do zrcadla usmívají a září. Některé odmítají. Nevadí, respektuji jejich volbu a s úsměvem jim přeji hezký den.
Okolo prochází mladá maminka. S úsměvem ji nabízím, že ji nalíčím. Odmítá. „Hezký den!“ Otočí se k dětem a na jejich dotaz: „Mami, co ta paní chtěla?“ Znechuceně vypálí: „Zmalovat mě!“. Zrudnu. To myslí vážně? Kouknu na ní, jestli se u toho třeba nesměje, jakože vtip. Její tvář je bez náznaku jakéhokoliv úsměvu. Nádech, výdech. Jdu za ní. „Já jsem vám nenabídla, že vás zmaluji, já jsem vám nabídla, že vás nalíčím. To je rozdíl!“ Teď je rudá ona. „Já to dětem jenom překládala!“ Kouknu na to asi pětileté děvčátko a je mi jí líto. Ne mámy, ale té holčičky a vlastně i jejího bráchy. Já chápu, že líčení není priorita pro každou ženu, že pro někoho to může být i povrchní, na to má právo každá z nás, ale nebylo by fér, ať si na to udělá ta holka názor sama? Proč už rovnou vkládá svým dětem do hlavy vzorec – nalíčená = zmalovaná? Vždyť co je špatné na tom, být hezky upravená, mít ošetřenou pleť a jemně nalíčenou? Tím líčení nemyslím večerní kouřové líčení, co zabere hodinu času, jen lehké, jemné, na podtržení našich předností. Za těch skoro 10 let, kdy se ženám věnuji, se mi téměř nestalo, že by žena, po té co jsem jí nalíčila, byla nespokojená, mračila se nebo řekla, že se jí to nelíbí. Ano, stalo, to nepopírám a respektuji, že se ne každá žena musí cítit dobře v make-upu, nebo mém stylu líčení, ale proč to hanět dopředu? Napadlo mě, že ona mladá maminka, třeba neměla ten vzor v rodině a předává tuhle zkušenost dál…
Paradoxně, když přišla její maminka, doslova ji dostrkala, ať ji nalíčím. Do zrcátka se pak usmála velmi opatrně, ale bylo to tam. 😉 Přesto měla potřebu schovat se za větu:“ To ale nejsem já…“ Je to její věc, dostala pozvánku se to naučit, nechat opečovat. Dál je to na ní. Ozve se? Neozve? Je mi to jedno. Co mi ale jedno není, jak některé ženy přistupují k sobě a k mojí práci. Opovržlivé pohledy, že dělám povrchní práci. Pohledy, které někdy paradoxně přestanou ve chvíli, kdy zjistí, že mám doktorát. Je jim jedno z čeho, ale vizážistka s titulem, resp. dvěma jim asi imponuje. Jakože proč?! Co je tak důležité mít ty tři písmenka před nebo za jménem? Jsem tím jiný člověk? A má to vliv na můj vizážistický um? Snažím se to brát s humorem, někdy to jde ztuha 😀
Ale abych nekončila tak pesimisticky. Vždycky si vzpomenu na paní, kterou když jsem pozvala na líčení, mi řekla, že už nalíčit nepotřebuje, protože už děti i manžela má. Takže milé dámy, jestli vám to ještě nikdo neřekl, nebo vám to nedošlo, tak mít opečovanou, zdravou a upravenou pleť bychom měly mít především kvůli sobě, nejen při honbě za ženichem 😀
A která z vás po tom vždycky toužila a v její rodině se do hlavy „vtloukalo“, že je to něco marnivého, povrchního, je čas to změnit. Ozvěte se a přijďte to aspoň vyzkoušet. Slibuji, že když budete chtít, budeme u toho jen my dvě, a když se vám to nebude líbit, odlíčit se dá všechno. Budu ráda, když mi dáte šanci vám ukázat, že leckdy stačí malinko a budete ještě krásnější. A tak, která máte chuť to aspoň vyzkoušet, dopřát si chvilku pro sebe a vědět, o čem je teď tady řeč, jsem tu pro vás.
