Zdá se mi to tak neuvěřitelně dávno, že to snad ani není pravda. Ale když se tak zamyslím, zase tak dávno to není… Spíše jsem jen ušla velký kus cesty a mnohé si uvědomila.
Vždy jsem se chtěla líbit.
Zkoušela jsem různé kombinace – někdy opravdu moc odvážné. Se svým šatníkem jsem dokázala divy.
Docela jsem se oblékala výstředně – ale ne „hanbatě“. Ještě si dost dobře vybavuji debatu v tramvaji… Paní: „Taková šílená žlutá barva silonek! A ještě k tomu červená károvaná minisukně!!!“ a pán ji na to odvětil: „Má na to hezký nohy.“ A já s vytřeštěnýma očima a ušima na stopkách nevěřila vlastním smyslům. Tenkrát jsem jela na rande a připadala si jako královna ulice.
Tehdy moje nákupy vypadaly tak, že jsem čekala na polovinu sezóny, kdy se pomalu slevy začaly objevovat. Popadla jsem peněženku a dychtivě jsem letěla „vytřískat z té tisícovky co nejvíce“. S výrazem vítěze jsem si odnesla své úlovky. Jenže po pár (či už po jednom) vyprání jsem se nestačila divit, jak se ulovené kousky změnily. Zatlačila jsem slzu v oku a ten nový hadřík dala na čím dál více se zvětšující hromadu „na doma“.
Dokonce jsem mívala období, kdy jsem se snažila odhodlaně zapadnout do nějaké skupinky. Ano, uvědomuji si, že brčálový svetr s netopýřími rukávy a našitými kamínky ve výstřihu nebyl ta nejlepší volba.
Ale tenkrát jsem tak moc chtěla někam patřit.
A můj šatník se tomu zase přizpůsobil. Najednou byl plný kamínků, flitrů, zvířecích vzorů, legín (ano, čtete správně – i já jsem podlehla lavině legín) a svetrových tunik pod zadek (opět vás nešálí zrak a na mou duši jsem to nosila v kombinaci s legínami).
Různými nepromyšlenými nákupy jsem se plácala až do roku 2014. Do toho osudového roku byla moje šatní skříň odrazem mé osobnosti – byl to chaos, nic spolu neladilo, nemělo to styl, pudrové barvy hned vedle brčálové zelené či cihlové hnědé. A já každé ráno zírala do skříně… „Nemám, co na sebe!“
Zima na přelomu let 2013 a 2014 byla pro mě zlomová.
Měla jsem čas na sebe. Hodně jsem přemýšlela. Dostala jsem se na pomyslné dno. Vlastně jsem nevěděla, kdo jsem a kam jdu. Nic se mi nedařilo. Každé stanutí ze dna bylo doprovázeno dalším pádem. Nicméně jsem se nedala. Tenkrát jsem našla sebe a svoje nadšení – oblékání.
Najednou mi začalo všechno dávat smysl.
Přihlásila jsem se do rekvalifikačního kurzu na módní stylistku. Založila jsem svůj první web – spíše to byl blog s fotkami a radami, jak se oblékat přiměřeně ke své postavě.
Moje vášeň nabírala na rychlosti a já hltala veškeré informace a navštěvovala mnoho různých kurzů k mému tématu – oblékání. Začala jsem také sbírat zkušenosti a přicházela s prvními vlastními nápady.
Co jsem však stále tak trochu tápavě hledala, byl návod na vlastní styl.
Na jednom kurzu jsem se dozvěděla, že si mám najít celebritu a její styl napodobovat. „To jakože fakt???“ V hlavě mi hned vyskočilo několik otazníků! A kde je kreativita stylistů?
Jiný kurz mě zase nabádal nasoukat se do škatulky, do které jsem byla přidělena. A následně jsem se měla chovat, oblékat i jednat, jak se od dané škatulky očekávalo. No, musím se přiznat, že jsem se o tuto metodu pokoušela v praxi. A asi rok mi vydrželo přesvědčovat sama sebe, že toto je ta nejlepší cesta. Z tohoto období mám do teď pár zakoupených kousků v šatníku – takže zase až tak vedle jsem nebyla.
Ale moje cesta za stylem i tak vedla jinam.
Svůj styl jsem objevila úplně jinak…
Bylo to přes sebe sama. Je to cesta, ke které vedu i klientky.
A ta cesta je jednoduchá a složitá zároveň. Jednoduchá je v tom, že odpověď máte v sobě a složitá zase v tom, že tu odpověď musíte najít.
Kdo jsem?
Co mě vystihuje?
Co mě dělá šťastnou a co vnímám jako krásy?
V čem se cítím pohodlně?
Po čem nejraději sáhnu ve skříni?
Když zavřu oči a mám si představit dokonalé oblečení na sobě, co by to bylo?
„Heli, kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo… Jsi…???
Mám ráda univerzální kousky a pak sem tam nějakou tu originalitu. Miluji tmavě modrou barvu. Velmi ráda podporuji místní návrháře a hadříky „home made“. Vždy mám skvělý pocit, když mám na sobě nějaký takový kousek.
Můj šatník je tedy velmi jednoduchý. Nemám nic navíc a vše nosím. Skládá se z neutrálních a tím pádem lehce kombinovatelných dílků. Dále jsou v něm výrazné kousky, které vystihují moji osobnost. A také do mé šatníkové skládačky zapadají dílky, které si beru jen jednou za čas, a jsou na různé nevšední společenské události.
Uvědomuji si, že kvalita je nad kvantitou.
Rozhodně už nemám pocit, že bych „neměla co na sebe“.
A jak to mám dnes? Slevy už útokem neberu. Nákup nového oblečení beru jako investici. S láskou investuji do sebe, investuji do svého šatníku, s nadšením investuji do podpory místních návrhářů a maminek, které šijí doma po večerech a berou to jako svoji vášeň a odreagování a v neposlední řadě svým přístupem investuji peníze s ohledem na životní prostředí.
Poměrně často se mi stává, že se mě okolí ptá: „To asi máš hodně oblečení, když se tím živíš.“ A já s úsměvem vím své…
S láskou,
Helena
