Dieta není řešení, pro hubnutí je hlavní pochopit, jak funguje vaše tělo, říká Kristina Ivančová stojící za projektem Můžu jíst!

Hubnutí je věčným tématem mnohých z nás a s nadbytečnými kily dlouho bojovala i Kristina Ivančová. Postupně však přišla na to, že věčné diety, výčitky a strach z jídla nikam nevedou, vydala se cestou porozumění svému tělu a celkově zhubla 55 kilogramů. Dnes pomáhá ženám najít zdravější vztah k jídlu i k sobě sama v rámci projektu Můžu jíst! Zhubnu naposled. Chcete-li se tedy opět cítit dobře ve vlastním těle a mít dostatek energie na práci, rodinu i své zájmy, pojďme se podívat, co pro to můžete udělat.

Co pro Vás bylo hlavním impulsem k založení projektu Můžu jíst!? Koresponduje Váš současný směr s tím, čemu jste se věnovala dříve?

Můj příběh začal dávno před založením značky Můžu jíst!. Sama jsem zhubla 55 kg po dvou porodech, a to udržitelně a bez diet. Uvědomuji si, že tím nejtěžším nebylo samotné hubnutí. Nejtěžší bylo roky hledat odpovědi na špatných místech.

Stejně jako mnoho žen jsem hledala způsob, jak zhubnout. Myslela jsem si, že potřebuji silnější vůli, větší disciplínu nebo další dietu. Řešila jsem, jestli můžu jíst večer, jestli jsou sacharidy problém nebo jestli si můžu dát zákusek. Neustále jsem hledala odpovědi na otázky, které ve skutečnosti vůbec nerozhodovaly o tom, jestli zhubnu.

A právě v tom přišel největší zlom. Pochopila jsem, že existuje obrovský rozdíl mezi tím, co si myslíme, že při hubnutí potřebujeme, a tím, co skutečně potřebujeme. Nepotřebovala jsem další zákaz. Potřebovala jsem porozumět tomu, jak funguje moje tělo, jídlo, návyky a vztah sama k sobě. Velkou roli v mé cestě hrály také emoce. Dlouho jsem zajídala stres, únavu nebo nepříjemné pocity. Věřím proto, že nejsem jediná žena, která roky žila v této „mlze“ a hledala řešení na špatných místech.

Když jsem si svou váhu dokázala dlouhodobě udržet, začala jsem si uvědomovat, že stejné otázky a stejné pocity řeší tisíce dalších žen. No a když jsem na vlastní kůži pochopila, že hubnutí nemusí být jen dřina, odříkání a neustálý boj se sebou, ale že může být i mnohem jednodušší, zábavnější a hlavně osvobozující, řekla jsem si, že na tenhle pocit má nárok každá žena. Bez ohledu na to, kolik vydělává, kolik má dětí, kolik jí je nebo kolikrát už se jí to v minulosti nepovedlo.

Rozhodla jsem se, že ženy naučím přesně to, co tehdy tolik pomohlo mně. Právě tehdy vznikla myšlenka Můžu jíst!. Můj současný směr vlastně velmi přirozeně navazuje na to, čemu jsem se věnovala dříve. Vždy mě zajímala práce s lidmi, motivace a vzdělávání. Dnes propojuji výživu, koučink, změnu návyků a mentoring tak, aby ženy nejen zhubly, ale především pochopily samy sebe a získaly dovednosti, které jim zůstanou na celý život.

Na jakých principech projekt Můžu jíst! stojí?

Můžu jíst! vzniklo z přesvědčení, že ženy se nemají bát jídla. Mnoho žen dnes žije v neustálém strachu. Bojí se pečiva, sacharidů, večeří nebo sladkostí. Neustále přemýšlejí, co si mohou dovolit a co už je „špatně“. Jenže strach nikdy nevede ke svobodě ani k dlouhodobému hubnutí.

Proto naše práce nestojí na zákazech ani na tom, že ženy jen uklidňujeme a říkáme jim, že je všechno v pořádku. Učíme je, jak jídlo skutečně funguje. Jak funguje kalorický deficit, proč vznikají chutě, co ovlivňuje hlad, energii nebo přejídání. Protože ve chvíli, kdy člověk získá know-how, začíná mizet strach.

Další důležitou hodnotou je samostatnost. Nechceme vytvářet klientky závislé na dalších jídelníčcích nebo na tom, že jim někdo bude celý život říkat, co mají jíst. Učíme ženy ovládnout hubnutí jako dovednost. A možná nejvíce se odlišujeme tím, že jdeme proti dietní kultuře. Nevěříme na extrémy, zákazy ani dokonalost. Věříme, že žena může jíst normálně, mít ráda své oblíbené jídlo a zároveň dosáhnout své vysněné váhy. Naším cílem není, aby žena držela další dietu. Naším cílem je, aby už žádnou další dietu nikdy nepotřebovala.

Ženy, které se snaží zhubnout, se nyní mohou obrátit na Vás, ale kdo nebo co pomohlo před lety Vám?

Nejvíce mi pomohlo vzdělávání. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla opravdu pochopit, jak zhubnout, přestala jsem hledat zázračná řešení a začala jsem hledat odpovědi. Moje cesta netrvala několik týdnů. Hubla jsem přibližně rok a půl a během té doby jsem byla doslova fascinovaná tím, jak lidské tělo funguje. Učila jsem se pracovat s kaloriemi, makroživinami a energetickou bilancí.

Velkou roli sehrálo také pochopení vlastních emocí. Dlouho jsem zajídala stres, únavu i nepříjemné pocity. Sladké pro mě nebylo jen jídlo, ale často i odměna nebo způsob, jak vypnout. Postupně jsem si vybudovala zdravější vztah k jídlu i pohybu. Dříve jsem pohyb vnímala jako trest za jídlo. Dnes ho beru jako péči o sebe.

Velkou roli sehrály také výstupy z komfortní zóny. Zkoušet nové věci, začít cvičit, věřit si a nevzdávat se po prvním neúspěchu. Právě tyto zkušenosti dnes předávám svým klientkám. Když se dnes ohlédnu zpátky, nejvíce mi tehdy chyběla podpora a někdo, kdo by mi pomohl zorientovat se v množství informací. Často jsem si kladla otázku: Dělám to správně? Mám pokračovat, nebo zase něco měním zbytečně?

Právě neustálé zkoušení, testování a hledání vlastní cesty mi zabralo obrovské množství času. A možná právě proto dnes Můžu jíst! ženám celý proces výrazně urychluje. Nemusí roky opakovat stejné chyby jako já. Dostávají know-how, podporu a jistotu, že jdou správným směrem.

Rozšířila jste si vzdělání o koučink a působíte nejen jako koučka zdravého hubnutí, ale také mentorka změny životních návyků. Čím se v rámci mentoringů s klienty nejvíce zabýváte, s čím mívají největší problém?

Samozřejmě s klientkami řešíme jídelníček. Ale pokud bychom se zastavili pouze u něj, většina žen by se po několika měsících vrátila zpátky tam, odkud přišla. Můžu jíst! od začátku vznikalo jako komplexní řešení. Nechceme ženám dát jídelníček na několik týdnů. Chceme je naučit, jak fungovat celý život. Učíme je skládat si jídlo do běžného dne, aby nemusely trávit hodiny v kuchyni. Učíme je, jak se najíst v restauraci, na dovolené nebo během náročného pracovního dne. Vysvětlujeme energetickou bilanci, kalorie a makroživiny tak, aby jídlu opravdu rozuměly.

Současně ale pracujeme s tím, co často stojí za neúspěšnými pokusy o hubnutí. Se zajídáním emocí, strachem z jídla, únavou, stresem, mateřstvím, přetížením nebo pocitem, že žena musí všechno zvládnout sama. Každá žena potřebuje trochu něco jiného. Ale všechny potřebují pochopit, že jejich problém není nedostatek vůle. Často jen nikdy nedostaly nástroje, které skutečně fungují.

Ze všech stran se na nás hrne, že kdo chce zhubnout, musí být v kalorickém deficitu a hýbat se. Jenže ne vždy je to až tak snadné. Vídáte u svých klientek, že právě toto dodržují a nic se neděje? Co jim radíte? Co všechno by měly ženy vzít v potaz, když se pustí do hubnutí?

Pokud je člověk skutečně v kalorickém deficitu, hubnutí probíhá. To je biologický princip, který platí pro všechny. V praxi se ale mnohem častěji setkávám s tím, že si žena myslí, že je v kalorickém deficitu, ale ve skutečnosti ho nedosahuje. Často jí velmi zdravě, omezuje pečivo nebo sladké, pravidelně cvičí, a přesto nehubne.

Problém většinou není v tom, že by tělo nefungovalo. Problém bývá v tom, že žena nikdy nedostala potřebné know-how. Neví, jak deficit poznat, jak ho vyhodnocovat nebo jak pracovat s obdobím stagnace. Samozřejmě existují faktory, které hubnutí ovlivňují. Stres, nedostatek spánku, hormonální změny, menopauza nebo psychická zátěž mohou proces zpomalit a zkomplikovat. Samy o sobě ale neruší základní princip energetické bilance. Právě proto učíme ženy pochopit jejich vlastní situaci a hledat konkrétní řešení místo další diety.

Pokud se rozhodnete začít, určitě začněte mapovat své stravování (ano, to proklaté zapisování do tabulek!). Překvapí vás, jak to jídlo ve skutečnosti vypadá. Mnoho žen díky tomu poprvé zjistí, že nejí tolik, kolik si myslely, nebo naopak že drobná „uzobávání“, víkendy či tekuté kalorie dokážou výrazně ovlivnit celkový příjem. Zapisování by ale nemělo být celoživotní povinností. Je to především nástroj, který vám pomůže získat potřebné informace, pochopit vlastní návyky a naučit se rozpoznat, co vašemu tělu skutečně prospívá. Teprve když víte, kde se právě nacházíte, můžete udělat změny, které povedou k dlouhodobému a udržitelnému výsledku.

Jaký největší mýtus podle Vás koluje v souvislosti s hubnutím?

Přiznám se, že jsem už možná trochu ve své profesní bublině, protože mnoho mýtů se opakuje stále dokola. Ženy se pořád bojí sacharidů, pečiva nebo večeří. Mají pocit, že musí každý den dělat kardio nebo že jeden zákusek zničí jejich snahu. Přitom realita je často mnohem jednodušší. Můžete jíst pečivo, dát si dort, jít na večeři s přáteli, a přesto hubnout. Ne proto, že existuje nějaký zázračný trik, ale protože rozumíte tomu, jak vaše tělo funguje. A právě toto pochopení je podle mě mnohem důležitější než jakákoliv další dieta.

Zastáváte zdravý vztah k jídlu bez extrémů. Jak byste laikovi vysvětlila, co to znamená „jíst intuitivně“? Jak se naučit naslouchat svému tělu a nebýt otrokem tabulek?

Myslím si, že intuitivní stravování je krásná myšlenka, ale často se o něm mluví jako o cíli, aniž by se řešilo, co mu předchází. Spousta lidí dnes říká, že chtějí jíst intuitivně a nechtějí řešit kalorie nebo tabulky. Jenže často zároveň nedokážou rozpoznat, jestli mají hlad, žízeň, chuť na něco dobrého, nebo jsou jen unavení a nevyspalí. Mnoho žen ztratilo kontakt se svým tělem po letech diet, zákazů a výčitek.

Proto vnímám intuitivní stravování spíše jako špičku ledovce. Aby člověk mohl opravdu jíst intuitivně, potřebuje nejdříve porozumět tomu, jak funguje jeho tělo, hlad, sytost, energie a jídlo samotné. Někdy může být na začátku užitečné určité vědomé sledování jídelníčku nebo pochopení energetické bilance. Ne proto, aby člověk zůstal otrokem tabulek, ale aby získal potřebné know-how. Mým cílem není, aby ženy počítaly kalorie celý život. Mým cílem je, aby jednou dokázaly jíst s klidem, jistotou a důvěrou samy v sebe.

Intuitivní stravování podle mě není začátek cesty, ale její výsledek. Je to stav, kdy člověk rozumí svému tělu natolik, že dokáže poznat hlad, sytost, energii i skutečné potřeby svého organismu. Už nepotřebuje neustále kontrolovat každé sousto, protože má vybudované návyky, důvěru v sebe a dostatek zkušeností. A právě to je podle mě skutečná svoboda v jídle – nejíst podle pravidel z internetu, ale podle vlastního těla a zároveň vědět, že se o sebe dokážu postarat i bez diet, zákazů a výčitek.

Co hraje v úspěšném restartu ve vztahu k jídlu i sobě největší roli?

Za mě jsou to tři věci: ochota pohnout se z místa, převzetí zodpovědnosti a kritické myšlení. Změna nezačíná ve chvíli, kdy máme dokonalou motivaci. Začíná ve chvíli, kdy si přiznáme, že něco nefunguje a jsme ochotní to začít dělat jinak.

Velmi důležitá je také zodpovědnost. Ne ve smyslu obviňování sebe sama, ale ve smyslu převzetí vlivu nad svým životem. A stejně důležité je kritické myšlení. Dnes jsme zahlceni informacemi, radami a trendy. Schopnost přemýšlet nad tím, co mi skutečně funguje, učit se z vlastních chyb a nebičovat se za ně, je podle mě jedním z největších předpokladů dlouhodobého úspěchu.

Napsala jste také e-book Můžu Jíst! Zhubnu naposled. Co v něm lidé najdou a pro koho je určen?

E-book Můžu jíst! Zhubnu naposled vznikl pro ženy, které už mají za sebou několik neúspěšných pokusů o hubnutí a začínají mít pocit, že problém je v nich. Vysvětluje principy kalorického deficitu, energetické bilance a nejčastější chyby, které ženy při hubnutí dělají. Ukazuje, proč mnoho diet dlouhodobě nefunguje a proč samotná disciplína často nestačí.

Čtenářky v něm najdou praktické informace o tom, jak přemýšlet o jídle, jak pracovat s chutěmi nebo proč není nutné vyřazovat oblíbené potraviny. Je to první krok k tomu, aby žena pochopila své tělo a přestala se v hubnutí točit v kruhu. Zároveň je v tom manuál krok za krokem. jak si vše nastavit a začít. Je určen ženám, které nechtějí další dietu, ale chtějí konečně pochopit, jak jejich tělo funguje.

Když vidíte proměny svých klientek, co Vás nejvíc těší a naplňuje?

Možná to bude znít jako klišé, ale nejvíce mě těší, když se mění celý život ženy. Samozřejmě mám radost z kilogramů, které zhubnou. Ale ještě větší radost mám z toho, když vidím, že se jim vrací sebevědomí. Začnou si více věřit, jsou odvážnější v práci, začnou jezdit na výlety, objeví radost ze sportu nebo si více užívají čas s rodinou. Najednou září.

A právě to je podle mě skutečná proměna. Nejde jen o číslo na váze. Jde o to, že se žena začne cítit dobře sama se sebou a přestane odkládat svůj život na dobu, až zhubne.

Žijeme v době, které vládnou sociální sítě. Ty mohou být i dobrým pomocníkem, ale častěji z nich na nás útočí pomyslná dokonalost a zaručené rady. Zabýváte se v rámci projektu/kurzu také psychickou stránkou a tím, jak získat nebo si udržet zdravé sebevědomí a nadhled?

Jednoznačně ano. Myslím si, že právě v tom se Můžu jíst! velmi odlišuje. Víme, že všechno začíná v hlavě. To, jak vnímáme sami sebe, svoje tělo nebo jídlo, má obrovský vliv na naše chování. Pokud žena žije v neustálých výčitkách, strachu z jídla nebo pocitu selhání, velmi těžko může dlouhodobě hubnout. Proto pracujeme i s psychickou stránkou. Učíme ženy správně vnímat své tělo, jídlo i samy sebe. Pomáháme jim budovat větší důvěru, sebevědomí a nadhled. Ne proto, aby se vzdaly svých cílů, ale aby kvůli nim nemusely trpět.

Velkým fenoménem jsou dnes injekce a léky na hubnutí, přičemž padají návrhy, že by se něco takového mělo podávat i dětem trpícím obezitou. Co na něco takového říkáte?

Myslím si, že moderní léčba obezity má své místo a u některých pacientů může být velmi důležitou součástí léčby. Pokud existuje lékařské doporučení, určitě nejsem člověk, který by šel proti odborníkům. Současně ale naprosto chápu, proč jsou tyto léky pro mnoho lidí tak lákavé. Kdyby byly dostupné v době, kdy jsem sama bojovala s obezitou, pravděpodobně bych o nich také přemýšlela.

Dnes ale sedím jako žena, které se podařilo zhubnout 55 kilogramů po dvou porodech bez injekcí. A podobně se to podařilo i stovkám mých klientek. Proto bych byla ráda, aby lidé věděli, že existuje i jiná cesta. Že změna návyků, vztahu k jídlu a životního stylu může fungovat. Pokud je ale léčba doporučená lékařem, respektuji ji a vnímám ji jako jednu z možností.

Jak vedete ke zdravému životnímu stylu své děti?

Snažíme se doma dělat ze zdravého životního stylu přirozenou součást života. Máme zahradu, děti tráví hodně času venku, chodíme na procházky a občas vyrazíme na kolo. Nejsem typ člověka, který by doma organizoval sportovní tréninky, ale snažím se dětem ukazovat, že pohyb je normální součást života.

Děti mě také mnoho let viděly cvičit. Nedávno jsem například vzala dceru s sebou do posilovny. Stejně důležitý je pro mě vztah k jídlu. Doma z něj neděláme velké téma. Jíme pravidelně, vyváženě. Moje děti si občas dají zmrzlinu, chipsy nebo sladkosti. Jen se snažíme učit je, že jídlo není odměna ani trest a že všechny potraviny mohou mít v životě své místo. Učím je rozeznat chuť a hlad a také nechci doma vyvolávat efekt "zakázaného ovoce".

Podnikání bývá často výzva, a to i z hlediska času. Jak zvládáte dělit čas mezi práci, rodinu a nějaký ten čas pro sebe?

Upřímně? Je to velmi těžké. Podnikání a rodina jsou neustálé balancování. Jako máma dvou dětí vím, že harmonogram se dokáže změnit během několika minut. Jsou období, kdy více potřebuje rodina, a období, kdy více potřebuje práce. Ne vždy se mi daří najít ideální rovnováhu a myslím si, že mnoho podnikajících žen to cítí podobně. Je to náročné, ale zároveň věřím, že to stojí za to. Protože dělám práci, která mi dává smysl a která mě každý den naplňuje. I přes to vše si najdu čas na pohyb a na to jíst vědomě. Moje rodina už se naučila, že maminka chodí na pravidelné procházky :) a je to skvělé.

Kam byste chtěla svůj projekt posunout dál? Nebo máte i jiný, zatím nesplněný profesní sen?

Mým snem nikdy nebylo vytvořit další program na hubnutí. Takových už existují tisíce. Mým cílem je změnit způsob, jakým ženy o hubnutí přemýšlejí. Ukázat jim, že nemusí celý život začínat znovu, držet další dietu nebo mít pocit, že selhaly. Pokud mám být úplně upřímná, přála bych si, aby se jednou slovo „dieta“ stalo v českých domácnostech téměř sprostým slovem. Aby další generace žen nevyrůstala s přesvědčením, že musí hladovět, zakazovat si jídlo nebo se celý život trápit kvůli své váze.

Dnes stále vidíme ženy, které věří, že aby zhubly, musí si něco odepřít. Musí být přísnější, disciplinovanější nebo vydržet další restrikci. Přitom právě tento přístup je často důvodem, proč se v hubnutí roky točí v kruhu. Mým snem je, aby ženy pochopily, že hubnutí není trest ani boj. Že se mohou naučit jíst, rozumět svému tělu a mít své hubnutí pod kontrolou. Že mohou jíst normálně, mít rády své oblíbené jídlo a přesto dosáhnout svých cílů.

A pokud se nám podaří změnit alespoň část této generace žen a ukázat jim, že dieta není jediná cesta, budu to považovat za svůj největší profesní úspěch. Protože věřím, že ženy si nezaslouží další dietu. Zaslouží si svobodu, důvěru samy v sebe a pocit, že jejich život nemusí začít až ve chvíli, kdy zhubnou.

Foto: Kristina Ivančová (se souhlasem)