Doposud jsem přečetla všechny knížky od této autorky, nemohla jsem si tedy nechat ujít ani tuto letošní novinku.
Tentokrát se jedná o knížku sedmi povídek, jež spojuje jedno téma – a to sebevražda. Téma drsné, na druhou stranu se knížka velmi dobře četla, člověk se od ní nemohl odtrhnout, takže jí mohu rozhodně doporučit.
Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“.A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…
Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.
Za mě osobně nejlepší povídky jsou “Pozůstalost”, “Manažerka” a “Vrátíš se?
