Jak jsem vám psala, za hranice jsem se v letošním roce nakonec nepodívala a rozhodla jsem se vychutnat si Itálii u nás v Česku. I když mě to chvíli mrzelo, v konečném důsledku toho nelituji. Prožila jsem totiž krásné léto v Česku, které bylo plné slunce, smíchu, mých oblíbených lidí a skvělého jídla. Místo toho, abych si vychutnávala špagety na zahrádce italské restaurace, pustila jsem se do jejich přípravy sama. Protože italskou kuchyni zkrátka a jednoduše nadevše miluji. A výsledek? Moc mě to bavilo a posunula jsem své kulinářské dovednosti na úplně novou úroveň.
Většinu léta jsem strávila u přítele a vařila jsem tedy pro nás dva. Mám výhodu, že moje drahá polovička není v jídlech vybíravá a že mu typická italská jídla stejně jako mně moc chutnají. Vaření u mého milovaného však mělo i jednu další obrovskou výhodu. Mohla jsem si užívat jeho prostornou kuchyni, které vévodí nádherná kuchyňská deska. A hádejte co. Je celá černá. Pokud už mě trochu znáte, víte, jak moc černou barvu u bytového designu miluji. Ale nemyslete si. Černá kuchyňská deska nebyla důvodem, proč jsem si přítele vybrala. Spíše jen příjemným bonusem. 🙂
Ale zpět k vaření. Chtěla jsem toho letos z italské kuchyně vyzkoušet a ochutnat co nejvíce. V prvé řadě jsem zapracovala na svých domácích těstovinách. Koupila jsem si nový strojek na těstoviny a vařila jsem nám špagety na všechny způsoby. Musím říct, že příteli hodně chutnaly carbonara. Ale musí to být ty pravé, italské – s pancettou a bez zbytečné smetany.
Musím se přiznat, že do pizzy jsem se nepouštěla. Přece jen je hodně znát, pokud je taková pizza pečená v klasické troubě, nebo v pravé peci. Na druhou stranu jsme si ale často pochutnávali na rizotu. Mám na mysli to nezaměnitelné, krémové. Přidávala jsem do něj kvalitní bílé víno, vývar a parmazán a výsledek mě skoro přenesl do rozpálených italských uliček.
A nebyla bych to já, kdybych nevyzkoušela i ten pravděpodobně nejtypičtější italský dezert. Tiramisu. Stál mě hodně úsilí. Nejprve byl piškot hodně rozmáčený, podruhé zase příliš suchý. Nakonec jsem to však vyladila a od přítele i jeho kamarádů jsem sklidila velkou pochvalu. Byl jemný, vláčný a jeho chuť nádherně prostoupila čerstvá káva a pravé italské amaretto.
Toto moje letní vaření typických italských jídel mě moc bavilo. Když jsem byla v kuchyni, cítila jsem se, jako by všechny starosti zmizely a já se soustředila jen na to, aby výsledek byl co nejlepší. Musím přiznat, že velký podíl na tom však mělo i již zmiňované prostředí. Jestli se někdy pustím do rekonstrukce nebo celkové stavby kuchyně, stoprocentně si vyberu černou kuchyňskou pracovní desku. V tom mám jasno.
Důvodů pro to mám hned několik. V prvé řadě je prostě krásná a já černé doplňky miluji. U černé kuchyně platí skoro to stejné jako u černého oblečení. Případné fleky na ní nejsou tak moc vidět. To se mi v létě několikrát osvědčilo – přece jen je italská kuchyně plná rajčat, která dovedou nadělat neplechu.
Na černé desce se také lépe ztratí případné škrábance. Přítel mi vyprávěl, že jeho kuchyňská deska je vyrobená z umělého kamene, který například oproti dřevu lépe snáší vysokou teplotu a má i antibakteriální úpravu. A co si budeme povídat – v takové moderní kuchyni se člověk hned cítí jako mnohem větší kuchařský profík. Skoro jako bych vařila někde v televizi. Ale k tomu mám samozřejmě daleko. 🙂
