Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem tuto knížku četla, měla jsem zároveň štěstí a mohla vyrazit na Ladislavovu přednášku, mám tuto zatím asi nejvíce zažitou. Smála jsem se jak u čtení knihy, tak i na přednášce. Je dobré vidět, jak své průšvihy z cest dokáže Ládík „prodat“ i za cenu totálního sebeztrapnění.
Třetí kniha a další Ladislavovo putování, tentokrát do zemí, které nám nejsou až tak vzdálené a přitom život v nich, je v mnohém velmi odlišný. Na cestu se tentokrát nevydává pěšky, ale bere si s sebou společníka – kolo, což mnohdy přináší také jak starosti, tak úsměvné příběhy.
Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři buď nenávidí, nebo milují.
Knížce prospěl i fakt, že je v ní uvedeno více popisů krajiny a reálií, kulturních tradic, dobře je popsána Arménská genocida a konflikt v Náhorním Karabachu a přitom středobodem jeho vyprávění jsou stále lidé, které na cestách potkává. Touto knihou se asi nejvíce přiblížil klasickým cestopisům, jak je známe od jiných autorů a přitom zůstal opět svůj.
A nechybí ani má oblíbená „moudra“
„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“
