Tak tato knížka mi před pár dny byla doručená poštou jako výhra za křížovku. Autora jsem doposud neznala a téma povídek bylo velmi aktuální. Knížka byla napsána v loňském roce, během jarního lockdownu a všechny povídky v ní spojuje téma koronaviru.
Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny.
Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor básníka a prozaika Jana Sojky (nar. 1973), který vznikal půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou.
Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chalupu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svou ženu z nevěry nebo výčitkami pronásledovaný Tomáš chystající se ukončit milostný poměr. Pak jsou tu i vzpomínky, které nenadále obydlují všechny kouty neznámého domova, návraty do dětství, k rodičům, k prvním láskám a ke všem těm zaprášeným životním plánům ukrytým v regálech nepaměti. A nakonec otázka, jak se po těch sto dnech vrátit zpátky do reality.
Sbírka povídek napsaná od března do června 2020, v nichž hraje nějakou roli koronavirus a život v karanténě. Někde je v popředí, zpravidla však tvoří kulisu příběhů mužů, kteří řeší nějakou rozhodující chvíli ve svém životě a ve svých většinou ne příliš fungujících rodinách, když ne přímo rozpadlých. Zajímavý je mužský pohled na svět, hrdinové často naprosto nechápou, proč se jim rozpadá manželství a ostatní vztahy a co po nich vlastně jejich ženy, děti a ostatní příbuzní požadují a chtějí.
