Odhalení tajemství rekonstrukce a nečekané peripetie.
Kdo vydržel do konce, tady je závěr 🙂
V budoucí kuchyni bylo nutné srovnat podlahu, do které kluci instalatéři vyřezali vedení pro trubky k radiátoru i odpady. Místní podlahářská firma poslala zástupce, ten na všechno mrkl znaleckým okem, navrhl OSB desky, jámy s trubkama a odpady že předtím zasypou keramzitem a můžu pokračovat v krasojízdě. Ten den, kdy zrovna měli volno, jsem byla na angličtině a doma byl jen dospívající synek. Netušili jsme ani jeden, že firmy se musí kontrolovat na každém kroku, a tak já se vesele učila šprechtit anglicky, syn se učil nebo hrál World of Warcraft na počítači. Přijela jsem domů až večer, otevřela dveře a vydechla úžasem. Podlaha rovná, bez děr, všechno špíglnikl. Ovšem jen do té doby, než jsem se prošla po té největší jámě. Zhoupla se pode mnou. Bylo mi to divné, ale jako absolutnímu laikovi mě v první chvíli vůbec netrklo, že je něco špatně. Pro jistotu jsem zavolala na tu firmu, dověděla se, že to klidně můžu pokrýt linem a že to bude v pohodě. Jenže…cosi ve mně tomu nechtělo věřit, a tak jsem na tu firmu volala znova a znova. Táhlo se to několik týdnů – tu byli řemeslníci na dovolené, tu měli nasmlouvaných plno zakázek. Díky mým vzděláváním a metodě zaseklé gramodesky jsem ale nakonec dosáhla svého.
Tentokrát jsem už ale u toho byla a nestačila žasnout. Přijeli dva montéři, hned s sebou dotáhli dva obrovské pytle keramzitu a hned ve dveřích zahlásili: „Pan majitel objednal málo keramzitu.“ To mi ještě tak úplně nedocvaklo, co tím básníci chtěli říct, načež mi málem vypadly oči z důlků. V těch vyřezaných jámách nebylo na třech metrech ani zrníčko keramzitu a oni si to klíďo píďo zakryli OSB deskama a vymalováno. Tehdy jsem se zařekla, že pokud řemeslníky do bytu, jedině s mojí asistencí a foťákem. Pak už to bylo jednoduché. Jednu sobotu jsme s miláčkem kolem sebe tancovali asi 4 hodiny a přitom jen tak jakoby mimochodem položili lino. Žádná jednoduchá kostka, ale docela složitý půdorys. Na to mi pak stolař postavil zbrusu novou kuchyňskou linku, která ve sklepě do té doby trpělivě čekala na svoje uvedení. Náádhera sama. U místní elektrikářské firmy jsem už měla známosti díky kompletní rekonstrukci elektroinstalace, a tak jsem se za nimi vypravila objednat elektrospotřebiče a kooo-neee-čněěě byla kuchyň v provozu.
A jelikož jsem šikovná holka a miláček má taky obě ruce pravé, postupně jsme svépomocí dolaďovali náš společný obytný prostor. Malovala jsem slupovacíma barvama na sklo dekorace na toilet, lupínkovou pilkou vyřezávala poličky, vrtala to všechno do zdi i nových obkladaček v koupelně (ani nepraskly – kupodivu)….no exmanžel by se strašně divil. Stále mi v hlavě zní jeho „nevím, jak to sama beze mě zvládne“ a jsem na sebe strrráááášně pyšná, jak jsem šikovná a schopná. Přítul je mi ve všem nápomocen, až mě někdy rozčiluje, jak je aktivní. Já udělám hodně práce, ale musím ji mít rozloženou do kratších úseků a mezitím si třeba vypít kafe nebo něco malého (i velkého:-D) zakousnout. Ne tak miláček. Přítulka miláčková je aktivní a nastartovaný hned a jede až na doraz, načež pak totálně odpadne, zatímco já si jedu langsam a můžu pořád 😀
Podstatné je, že nám to spolu jde velmi dobře a že se moc hezky doplňujeme. Zatím….. Mám velmi silný dojem, že dokud nemám byt úplně domašlený, tak se nemůžeme ani nudit. Už jsem nad tím mnohokrát přemýšlela, na tuhle myšlenku mne přivedl přítulek. On na mém místě by už dávno měl všechno hotovo – hlavně že je hotovo, ovšem jak, to jsem měla možnost vidět v bytě, který dosud obýval. Dělala se tam rekonstrukce jádra, koupelna, záchod a kuchyň a….no dle mne naprosto bez fantazie. Modré obkladačky v koupelně i WC, modrá dlažba, bíle obložená kuchyň. Bez listel, dekorů, nic barevnějšího. Je tam čisto, ale strašně stroze. Tím ho vůbec nepomlouvám, on ví a sám to o sobě tvrdí, že když si má vybrat z toho množství barev a designů, je načisto ztracen. Mne obdivuje za moji představivost, vůbec to nechápe, ale spolupracuje ze všech sil. Spolu jsme z Kladna přivezli nejkrásnější rohožku na světě – půlkulatou s velkým zářivým sluníčkem, spolu koukáme po doplňcích, spolu vybíráme a probíráme, jak by ten který detail měl vypadat. Já tvořím zdánlivě chaoticky a pro okolí to tak může vypadat, leč mám v tom přesně vymezené podmínky. Nesnáším ostré úhly a vůbec úhly a i poličku do koupelny jsem vybírala podle toho, že je vpředu vlnovkově vytvarovaná. Mám v plánu ještě spoustu maličkostí jako například paraván z bambusových tyčí a ručně malovaného hedvábí, obohatit lustr v obýváku korálkama, samo že opět vlastníma rukama….jééé a teď jsem si vzpomněla, že ještě stále nemáme odkládací stěnu s věšáky na oblečení v chodbě.
Na to zatím ještě pořád sbírám odvahu. Někde v té inkriminované zdi jsou zazděné trubky na vodu a taky přivedená elektřina a já bojím bojím, že se mi to povede navrtat. Těším se na to od samého začátku, už mi hlavou proběhly stovky podob, z nichž některé jsem šmahem zatratila hned v zárodku, ale ne a ne se dokopat do finální podoby. Každý detail se snažím probírat i s miláčkem, to se mi v mém jediném manželství moc nedařilo, manžel měl svou hlavu a málokdy připustil, že bych mohla mít pravdu nebo že by mohlo být něco po mém. Naopak přítul si váží naší společné práce i společného tvoření a vymýšlení.
Zpočátku si pravděpodobně musel zvyknout, vlastně zcela určitě si musel zvyknout, že člověk nepotřebuje mít naplánovanou každou minutu svého dne a když se náhodou něco zvrtne, rozhodí mu to totálně celý systém a potažmo i náladu. Já vím jen rámcově, co je potřeba nebo co bych ráda a podle toho tak nějak pružně reaguju. Ale jsem tak spokojená a miláček už dávno taky. Jsme spolu přes dva roky a řekla bych, že jsme čím dál raději v přítomnosti toho druhého. Exmanžel mě celé roky tlačil, aby z toho, co dělám, byl nějaký zisk. Přítulek mě podporuje a nechává dělat, co mám ráda a ejhle….začala jsem podnikat, psát, rozjíždím vybavení firmy, tvořím. Tím, že dělám, co mě baví, šířím kolem sebe veselou a spokojenou náladu, všichni jsou uvolnění, usměvaví, spokojení…. jak to, že se tak jednoduchý vzorec chování nevyučuje povinně ve školách?
Tam by se hlavně mělo probírat vyjadřování svých pocitů, říct co si myslím nebo jak se cítím. HLAVNĚ, jak se cítím.
Zdroj foto:Pixabay.com
