O víkendu jsem dočetla tuto knížku od pro mne doposud neznámé autorky.
Ema Labudová na sebe upozornila prvotinou Tapetář, za niž byla nominována na Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Svůj nový příběh přesunula z Anglie do Československa, z padesátých let na konec sedmdesátých. Tématem už není vztah mezi dvěma mladými muži, ale porucha příjmu potravy.
Sedmnáctiletá Lada trpí anorexií. Nějaký čas trvá, než si rodiče všimnou, že výrazně zhubla – nebo spíš že je vyzáblá na kost. Začnou s domácí léčbou, Lada dokonce na čas skončí v nemocnici, neustále bojuje s odporem k sobě samé. Tahle situace ovlivňuje běžný chod rodiny, touha rodičů ji za každou cenu vyléčit, jakkoli sama nemá pocit, že by byla nemocná, v ní probouzí hlubokou nenávist.
Postupně se vzpamatovává, ale postihnou ji psychické problémy. Sledujeme vývoj jejího prvního vztahu, který přeroste v manželství, pozorujeme přerod z dítěte v dospělou ženu, která zůstává nešťastná ve vlastním těle.
Forma psaní “ty-formy” která je dost nezvyklá mi vůbec nepřekážela. Údernost a dialogy mi někdy připomínaly trochu Dvořákovou nebo Soukupovou, které mám taky hodně v oblibě a baví mě skvěle vykreslená psychologie postav.
Když jsem navíc zjistila, že autorka je ročník 1999 doslova mi spadla brada. Pojetí románu, vykreslení doby kterou nezažila tak věrně, že jsem si to dokázala naprosto představit a celkový jazyk psaní mě prakticky ohromil. Těším se na další díla a věřím, že bude jednou z nejvýraznějších, i když také asi velmi osobitých autorek, které ne každému sednou.
Každopádně k přečtení doporučuji.
