„Ticho se stává ženou,“ vrčí Ajax, hrůzostrašný řecký bojovník během trojské války. Co je šokující na tomto brutálním, macho sentimentu je, že to není zpochybněno, dokonce ani ženami této zaostalé éry. Mužská dominance je zde přijímána jako „taková, jaká je“: vůle bohů, přirozený řád věcí.
Spisovatelka Pat Barkerová – oceněná za její zkoumání jiného, v některých ohledech podobného typu žíravé mužnosti v trilogii regenerace – nyní obrátí svou pozornost na Homer’s The Iliad.
Mlčení dívek je příběhem o příbězích: jejich síle, jak jsou nezbytné pro lidskou psychologii, způsob, jakým udělají jakousi nesmrtelnost jak pokladníkům, tak subjektům, a co je nejdůležitější, o tom, jak bylo ženám obecně odepřeno právo na svůj příběh v celé historii a zejména v starověku.
Homerův epos byl hrdinský ve všech smyslech. Její žánr byl „hrdinská poezie“; její ústřední postavy byly definovány velkými skutky odvahy a kamarádství a bojiště derring-do. A všichni, samozřejmě, byli hrdinové – v tom smyslu, že to nejsou hrdinky.
V těchto mýtech jsou ženy omezeny na milostné zájmy nebo pozemky, matky, manželky a sestry, šlapky a madony. Mají málo na práci, nevíme prakticky nic o jejich vnitřních životech, a jsou hozeny tam a tam jako naplavené dříví přílivovými rozmary lidí a osudu.
Nemá smysl kritizovat Homera hranolem moderních citů – tato díla pouze vyjadřují neutrálně, mory své doby. Přesto: ani neškodí, když vezmeme tuto androcentrickou estetiku a – vhodným násilným způsobem – obracejí ji na hlavu.
Takže Barker převyprávěl Iliad z pohledu Briseis: trojská královna a žena bohatství a výsad se snížila na postavení otroka po pádu jejího města Lyrnessu, a dal řeckému bojovníkovi Achillovi jako trofej.
Briseis, jak si hořce myslí víc než jednou, už není člověkem: teď je to věc, „to“, držení, které má být ceněno, proplaceno, vyhledáváno, odhozeno stranou. Opět platí, že její život a bezpečnost jsou závislé na stejně rozmarném osudu a člověku; ještě horší (jsou horší věci než umírání, rychle si uvědomuje), její identita a lidskost byly vymazány.
Řekové mu říkají „Velký Achilles, zářící Achilles, božský Achilles“. Pro Briseis a její kolegy Trojany je prostě „řezník“. Achilles nemá obdoby zabíjení: vidí s znechuceným fascinováním, jak hladké a elegantní jsou jeho pohyby, když zabíjí svého bratra.
Achilles je mnoho věcí: rozzlobený, zlý, ohnivý, hrdý, nemilosrdný. Není to však karikatura darebák, a Barker řídí složitý výkon vytváření postavy, která je komplikovaná a lidská (částečně lidská, tak jako tak – jeho matka byla bohyně moře, koneckonců), aniž by se vyhýbala hrůze svých činů.
Jak se válka táhne dál a Briseis se vrhne z jedné hrozné situace do něčeho, co se blíží snesitelnému a zpět, mezi nimi roste zvláštní druh pouto. Je na sebe pyšná a nenávidí Achilla za to, co udělal jejímu lidu, a pohrdá ženami, které se zamilují do svých „majitelů“; přesto v něm vidí nějaké vykoupující vlastnosti. A on, na oplátku – nepochybně spěchal laskavost, kterou jí ukázal Patroclus, jeho nejbližší přítel – nakonec přijde respektovat Briseis jako ženu, ne věc.
Barker je příliš moudrý a talentovaný autor na to, aby čtenáře poutal feministickou ideologií. Kniha uznává, stejně jako veškeré správné umění, nejednoznačnost existence: dokonce i uprostřed bohů a monster a mužů, kteří jsou obojí současně.
Nicméně, Mlčení dívek bude pravděpodobně oslavováno jako výzva k feminismu. Srovnání budou bezpochyby vypracovány s #MeToo, kulturou znásilnění, Donald Trump a tak dále.
Ale co čtenáře zasáhne, a to ještě víc než jen misogynie a „in-group“ rasová nenávist, je ta stará mantra socialistických aktivistů: třída je vším. Ti s penězi a mocí, bez ohledu na pohlaví, jsou v pořádku. Nikdo by ani neuvažoval o ublížení Briseis, když byla královna, nebo když je Achillova „dívkou“.
Na druhou stranu, „prostí lidé“ jsou v podstatě krmivo pro vojenské šachy, které hrají jejich lepší. Otroci mohou být umláceni jejich majiteli bezdůvodně a bez následků. Všichni muži a chlapci, až po malé děti, na poražené straně jsou samozřejmě vyhlazeni: bohové jim nedali přednost, už nemají moc, už na nich nezáleží.
Jedná se o vynikající román, krásně napsaný v jednoduché, ostré próze. Navzdory nadpřirozeným prvkům posetým vyprávěním jsou tyto mýtické události přepracovány jako zemité a hmotné, bohatě představované, plně věrohodné.
Mlčení dívek mi nepřekvapivě připomnělo podobnou distaff The Penelopiad – Margaret Atwoodové přestavbu související Odyssey. Ale to bylo více droll, vychovaný a abstraktní, téměř surrealistická komedie.
Barkerova kniha je smutnější, více politováníhodné; a více z tohoto světa, rekord lidí roztrhaných a zlomených. Straší se také šikmým a těžko definovatelným způsobem: zejména ve scénách, kde se Achilles vrhá do moře v zoufalém hledání matky, která se vrátila do vod, když mu bylo sedm let.
Mocný hrdina, regrese k opuštěnému dítěti, božský se vrátil k člověku, epos se změnil na intimní, mýtus přivedl zpět k příběhu, a nakonec se Briseisův příběh vrátil k sobě.
