Dobrodružství za polárním kruhem: Jak jsme dojeli na Nordkapp s Octavií Scout
Expedice Polární liška zdárně pokračuje! Východní jantarovou trasou jsme se Škoda Octavia Scout vydali vstříc polárnímu kruhu do Laponska. Během prvních pěti dnů jsme projeli Pobaltské republiky, a úspěšně se přetrajektovali do Finska. Nyní nás čeká cestou na sever jedna z posledních velkých divočin a také nejsevernější bod Evropy Nordkapp.
Den 6. Jižním Finskem křížem krážem
Opouštíme finskou metropoli a máme před sebou 400kilometrovou trasu. Směřujeme z východu napříč jižním Finskem do původního finského hlavního města Turku, kde sídlí nejstarší finská univerzita.
S příchodem Rusů se totiž hlavní město Finska posunulo do východnějších Helsinek, aby toto území mohl car snadněji spravovat. Dále pokračujeme na sever do Raumy. Právě tam jsou v starém městě jedny z nejzachovalejších dřevěných domů ve Finsku.
Trasu čtyři sta kilometrů při povolené 80kilometrové rychlosti si kupodivu docela užíváme. V Octavii je totiž k dispozici adaptivní tempomat, díky němuž je řízení komfortní a příjemné. Do „finském Manchesteru“ Tampere přijíždíme až v jednu hodinu ráno. Další den nás čeká krátká prohlídka tohoto města, které se rozkládá mezi dvěma obrovskými jezery připomínajícími moře. Tampere je hodně industriální, neboť bylo proslulé svými prádelnami bavlny.
Den 7. Přes jezera k polárnímu kruhu
Brzy ráno startujeme a směřujeme stále na sever, k polárnímu kruhu to máme ještě 800 kilometrů, což znamená celodenní řízení. Vydáváme se jihovýchodním směrem přes jezerní oblast přes město Jyväskylä, které je srdcem Finské rallye tisíce jezer, odkud se pravidelně jezdí zdejší krajinou Mistrovství světa v rallye.
Cesta Finskem patří k opravdovým zážitkům, rozlehlé zelené lesy se střídají s tisíci jezer, lesknoucími se vodními plochami. Finsko jich dohromady má téměř 200 tisíc. Jsou mělká a během léta se v nich voda krásně prohřeje. Pohled na hladinu jezera budí dojem klidu a harmonie.
Kilometr po kilometru se přibližujeme poslední skutečné divočině v Evropě. Daleký sever ukrývá území Laponska, kde žije přibližně tolik Sámů, jako je obyvatel na Kladně. Svou rozlohou je Laponsko překvapivě o něco málo větší než Německo. Neleží totiž jen v severním Finsku, ale zasahuje rovněž do celé severní poloviny Norska a Švédska a jeho součástí je i ruský poloostrov Kola.
Panenskou severskou přírodou jedeme až do noci. Úžasná podívaná, ale musíme být ve střehu, před půlnocí se začne šeřit. Do cesty nám hned několikrát vběhne skupina jelenů a pak i sobů. Zdá se, že pravé laponské dobrodružství teprve začíná… Ještě že je vidět a máme skvělé brzdy a postřeh!
Den 8. V laponské divočině
Ráno se probouzíme v horském středisku Ruka v Národním parku Oulanka, který hraničí s Ruskem. Po týdnu cestování jsme konečně v Laponsku. Máme celý den na pěší túru opravdovou laponskou divočinou protknutou bažinami, březovými lesy a skalami. Vypravujeme se na túru výstižně pojmenovanou Medvědí stezka. Pravděpodobnost setkání s půltunovým medvědem hnědým je tady u hranic s Ruskem skutečně velká. Ale jsou prý stejně plaší jako losi, ti měří přes dva metry do výšky a váží těžko uvěřitelných 700 kilogramů. Kromě těchto dvou králů severských lesů tu jsou i vlci a polární lišky.
Během třicetikilometrové túry s cílem kaňon Oulanka a zpět zpočátku nevím, zda se mám bát více tohoto setkání nebo možného nechtěného přechodu do Ruska. Po několika hodinách procházíme dřevěnou branou označující hranice Laponska. Dech se mi zatají při několikátém zašustění v hustém lese. Nakonec to ale je jen trojice sobů, která tu spásá místní mechy.
Pohled do kaňonu Oulanka je pro nás další velkou odměnou, a to i přes ataky komárů, náročnější terén a respekt hraničící se strachem z místních zvířecích obyvatel.
Polární kruh, tedy zeměpisnou šířku 66°32′, překračujeme v Octavii Scout hned večer po treku na Medvědí stezce. Celé Laponsko leží severně za polárním kruhem, díky tomu, že je zeměkoule ve své ose nakloněná, je tu v létě stálé denní světlo 24 hodin. Polární kruh je tak vlastně nejjižnější čarou, na které může být spatřeno polární slunce.
Zasloužený odpočinek po treku nacházíme v jednom z největších laponských měst Inari, které je finským hlavním městem Sámů. K jednomu z mých velkých překvapení patří zdejší zelená krajina s břízovými a jehličnatými lesy. Laponská krajina s dávnými sobími pastvinami horských i lesních Sámů je právem díky svému přírodnímu, ale i kulturnímu bohatství zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO.
Den 9. Laponskem až na Nordkapp
Ráno opouštíme Finsko. Hodinky si přeřizujeme zpět na středoevropský čas. Přejíždíme přes hranici norského Karigasniemi. Norsko tady na severu tvoří jakýsi oblouk na konci Evropy, kde se husté lesy střídají s otevřenými planinami. Už nám chybí jen pár desítek kilometrů, abychom dosáhli cíle naší expedice. Vzhledem k tomu, že Nordkapp leží na ostrově, absolvujeme cestu skrz 7 km dlouhý podmořský tunel (212 metrů pod hladinou moře), spojující norskou pevninu od ostrova Magerøya. Základnu si děláme v Honningsvågu, nedalekém rybářském městečku. Na Nordkapp už to je jen třicet kilometrů po klikaté asfaltce.
Jsme tady! Dojeli jsme do nejsevernějšího bodu Evropy. Samotný Nordkapp se nalézá na 71°10′21″ severní šířky a jedná se o 308 metrů vysoký skalní útes vyčnívající nad mořem. Jsme na místě, které leží severněji než samotný Island nebo Aljaška. Z Nordkappu je odtud blíž na severní pól než do hlavního města Osla (jen dalších 2000 kilometrů).
Nejzajímavější ze všeho je tu právě ten výhled. Máme štěstí na počasí. Kocháme se o půlnoci západem slunce, které tady v tuto roční dobu nikdy nezapadne za obzor. Ne náhodou Sámové i v těchto místech měli svá obětní místa. Poetický dojem z tohoto úchvatného koutu světa kazí jen to, že posledních dvě stě let je Nordkapp cílem tisíců turistů. Trochu komický je pak fakt, že se nejsevernější bod Evropy nenalézá tam, kde je známý pomník s železným globem a komplexem návštěvnického centra, kde stavějí autobusy s turisty.
Skutečně nejsevernější výběžek Knivskjellodden leží o 3 kilometry dále na západ a lze ho pokořit pouze pěšky. Vede k němu 18 kilometrů dlouhá trasa náročnějším terénem. Na tu už nám nezbývají síly. Vydáváme se proto mimo hlavní silnici s cílem najít ideální místo pro bivak. Nakonec projedeme po šotolinové cestě z kopce, pak trošku bahnem a nakonec stavíme stan v nádherného břehu pár kilometrů od Nordkappu.
V dalším pokračování cestopisu, které uveřejníme opět za pár dní, pojedeme na Lofoty a do švédského národního parku Abisko.
#zenavaute #expedicepolarniliska #skodaoctavia #octaviascout #4×4 #nordkapp #lofoty #laponsko #fjallraven #abisko #oulanka
Naše výprava a nebezpečí na silnici
Naše expedice dostala pracovní název Polární liška, protože život tohoto vzácného tvora je plný dobrodružství. Když se vypravíte z Čech do nejsevernějšího bodu Evropy, je jisté, že o zážitky nebude nouze, a faktem je, že v nich hlavní roli v nich hrála zvířata. O setkání se soby na silnicích není v Laponsku nouze. Říká se, že na sever od polárního kruhu jsou v podstatě kdekoliv, v Laponsku jich žije více než čtvrt milionu. Během naší expedice jsme jich na silnici napočítali dobrou stovku. Působili na nás jako flegmatičtí jeleni, kteří se nenechají ničím vyvést z míry, nereagují na troubení a prostě sami uznají, kdy je třeba ze silnice uhnout. K největšímu počtu nehod dochází na podzim za snížené viditelnosti, ale také v létě, kdy sobi divočí ve snaze uniknout hmyzu. V celém Laponsku každoročně na silnici zemřou tisíce sobů pod koly aut nebo pod vlaky.
Fotografie: Sabina Kvášová
