Teleportovali jsme se třísetkilometrovou rychlostí do Paříže. Létající auto jsem viděla v Harrym Potterovi, ale létající vlak??!!
Nasírá nás paní u okýnka při prodeji lístků na metro, a to tak, že mi snad o to víc opuchá pochroumaný malíček z Bruselu a jsem nucena násilím vytáhnout nohu z boty. Francouzska to nebyla, ta by mě už jen z principu své národnosti nemohla nasrat.
Blížíme se ke Caroline a já v panských čtyřicet trojkách doslova létám, hanbím se před městem módy pouze ten večer, pak si pořizuji takové ťapky, které..no raději jen ťapky. Stejně je už nemám.
A Caroline? Jedna starší úžasná francouzská dáma, která bydlí nedaleko centra, v domě s kouzelnou zahradou plnou květin a bylinek na jejímž konci se nacházel druhý,menší domeček a tam jsme měli tu čest bydlet nějaký čas my.
A jaký byl plán výletu? Prohlašuji se za cestovatele, ti si prý itinerář narozdíl od turistů nedělají. Tím nechci říct, že jsme neměli nějaké přání a vize. Byli jsme skromní, chtěli jsme ochutnat Paříž všemi smysly.
Uspokojovali jsme tedy chuťové buňky a šálili ty mozkové. Ach, ty sejry.. ty vína.. Asi jeden z důvodů, proč jsou francouzi tak milí a přátelští. Oni to mají už dané určitě v genetické výbavě.
V jedné restauraci nás obsluhoval druhý Luis de Funés. Já nikdy neviděla tak úžasně praštěného číšníka, který s takovou humornou lehkostí a vznešeností obsluhoval. Vše bylo podle něj perfektní, každá objednávka u stolu. Bravo, Olala, Ooo.. ikdyby jste si poručili zbytky od veselejšího stolu, tak by to bylo.. no perfektní! My si tam objednali quiche a byl… !
A vůbec, jsme v Paříži, tady je vše perfektní, byť jsem ve Francii popáté, nikdy si nesundám své růžové brýle.
Chtěla jsem ztratit pojem o čase, obdivovat všechny ty okna, balkóny, domy, výlohy, uličky, Francouze a mít hlavu..poblouzněnou. Vínem.
