Dneska to nebudou žádné chytré řeči a rady do cestovatelského života. Dneska to bude o tom, že i přesto, že cestujete často, může se vám vše ošklivě zkomplikovat.
Sobota 28.7. – 7:00.
Budím se krásně vyspaná, odpoledne odlétám, všechno je tip top. Jsem sbalená, doma poklizeno, kočka u hlídací tety. Ideál.
Hážu věci do auta a užívám si cestu do Prahy. Super písničky, krásné počasí…a pak se idylka rozplynula.
S vykopávkami, zúženinami a rychlostními omezeními jsem počítala. Počítala jsem i s menšími kolonami. Měla jsem dostatečnou rezervu. Ani ve snu mě nenapadlo, že ani dostatečná časová rezerva mi nebude stačit!
První kolona asi na hodinu byla už někde u Jihlavy. Polovinu času jsme se ani nehnuli, druhou polovinu se jelo sotva krokem.
Ségra už mi psala že je na letišti (o hodinu dřív než bylo třeba a já sotva vyjela z kolony, před sebou ještě nějakých 100 km.
Ok, no nebudu dělat paniku, zatím jakš takš stíhám a jede se sice pomalu, ale plynule.
Uklidňuju sama sebe a v hlavě promýšlím plán, jak Verču navigovat aby zjistila, kdy se jí otevře odbavovací přepážka, do kdy nejpozději si musí odbavit zavazadlo a hlavně jestli nemá let zpoždění, což by mi moc pomohlo. Já mám jen příručák, proběhnu pak rychle na security a jsem v pohodě. Posílám jí přes mobil elektronický boarding pass aby v případě potřeby mohla fungovat sama. Ještě že se dneska dá všechno zařídit jen přes telefon a handsfree v autě funguje skvěle.
Pokračování najdete přímo ZDE. 🙂
