Je sotva 8-9 ráno a já jsem z letiště dorazila k hostelu. Postel pro mě ještě připravenou nemají, ale nabízí mi úschovu batohu než mi postel připraví. Souhlasím a vypravuji se na průzkum místních uliček. Navíc začínám mít hlad, tak si říkám, že bych to mohla všechno nějak spojit – nasnídat se, najít bankomat a vybrat si hotovost (na letišti mi totiž karta v žádném bankomatu nefungovala a já stále mám jen 500 rupií, které jsem dostala jako dárek na cestu před odletem od svých kolegyň) a koupit si místní SIM kartu.
Vypravuji se na výpravu. Vůbec nevím, kterým směrem se vydat, tak si beru mapu do tašky a jdu. Hlavně se snažím na sobě nedat znát, že vůbec nevím, kam jdu.
Za prvním rohem mě odchytává první týpek. Že ten směr, kterým jdu není úplně dobrý, že to tam není bezpečné a že tam před pár dny za bílého dne okradli nějaké turistky. Hm.. chvilku si s ním povídám a nakonec tedy odcházím jiným směrem a doufám, že nedělám chybu.
Koukám tedy kam bych vyrazila. SIM kartu se mi koupit nepodařilo, páč byla všude hrozně drahá a já stále ještě nepotkala bankomat. A hlad sílil. Cestou přes silniční most mne opět někdo oslovuje. Překvapivě, další Ind JPán si se mnou povídá, co mám v plánu, kam jdu, jestli už jsem snídala apod. Po chvíli povídání se tedy dohodneme, že spolu zajdeme na snídani. Nechám se doprovodit do restaurace a spolu se najíme. Z pána se vyklubal údajný zaměstnanec Indické vlády, zabývající se turismem. Namlouvá mi, že ví o státním turistickém informačním centru a že mi tam třeba pomohou se rozhodnout co dál.
Ještě pořád netuším, jak to v Indii funguje a že Indická turistická centra rozhodně nefungují, jako ta Evropská JDostávám se tedy do kanceláře, kde se prodávají výlety a jízdenky turistům za turistické ceny. Nicméně turistické ceny jsou i tam na člověka uvyklého evropské cenové hladině celkem příjemné..
Při povídání s místím prodejcem dojdeme k závěru, že chci někam do přírody. Dle jeho doporučení je nejkrásnější, snadno dostupnou a levnou lokalitou Kašmír.
Zcela neznalá místní politické a bezpečnostní situace se ke Kašmíru snadno nechám přesvědčit. Cena za letenku 100 dolarů mi ale připadá příliš vysoká i na má evropská měřítka. Prodejci se líbím a navíc nechce přijít o snadný výdělek, tak mi nakonec udělá lepší nabídku. Zaplatím mu 90 dolarů a on mi zajistí taxi na celý den v Dillí a ubytování včetně snídaně. Druhý den letím do Šrinagaru.
Zvažuji.. stále jsem nerozhodná. Dohady trvají dlouhé minuty, skoro hodiny.
Prodejce mě stále přesvědčuje, že let mohu ještě odložit a strávit několik dní s ním v Dillí, že mě vezme kamkoli budu chtít a ukáže mi všechna krásná lokální zákoutí. Spát mohu u něj doma, má také účet na Couchsurfingu. „No to určitě“ si tak v duchu myslím. Nevím ale stejně co dál tak nabídku na let a taxi přijímám a odjíždím.
S taxikářem strávím celý den. Je to moc fajn chlapík z Rajastanu. Je inteligentní, mluví velmi pěknou angličtinou. Nabízí mi ať ho kontaktuji, kdybych se do Rajastanu chtěla vypravit. Mohu prý zůstat u jeho rodiny. Beru si jeho e-mail a zjišťuji, že jméno a mail je jedné, co dokáže napsat. Tento pán, který hovoří jazykem rajastani, hindi, anglicky a několika dalšími (myslím, že ještě italsky a rusky), kterým se naučil od turistů neumí číst ani psát. Jsem v šoku a zahanbená.. Já, která sice umím spoustu dalších věcí, umím číst, psát a počítat, ale rozhodně neumím tolika jazyky, jako on.
Znám jedno přísloví „Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem“.
Mnoho setkání s lidmi, kteří mluví až 5 jazyky a při tom neumí číst, psát a neznají své datum narození, mě o pravdivosti tohoto přísloví celkem dost přesvědčilo.
Kvečeru si vyzvedávám batoh v hostelu, ruším zde ubytování a vracím zpět do turistické kanceláře. Stále nejsem přesvědčená o korektnosti ceny za letenku. Vyjadřuji se k tomu.. Nakonec dostávám zpět 40 dolarů a letenka i ubytování mi zůstávají. Asi to byl poslední pokus prodejce o získání mé přízně a strávení noci v jeho apartmánu. No, neuspěl chlapec.
Taxikář mě odváží do hotelu, kde mám strávit noc. Co vám budu povídat, byl to fuj hotel 😀 Pokoj hrozně smrděl, tak jsem si vyjednala jiný. O moc lepší to nebylo, ale souhlasím s pokojem, už nemám sílu dál prudit. Odkrývám postel a nacházím špinavé prostěradlo se zapranými skvrnami od krve. Dávám si hluboký nádech a výdech. Z batohu vytahuji vložku do spacáku, kterou mám pro tyto případy s sebou, dávám si sprchu a zamčená v pokoji se špunty do uší, kvůli hlučnému větráku nakonec usínám.
První den je za mnou a já přežila 😀
