Ano, mám na mysli onu bájnou horu, na které podle Bible přistála po potopě světa Noemova archa. Na vrcholu hory je taková jakoby miska. Tak prý právě tam…
Upřímně řečeno, když se k hoře blížíte rovinou z arménské strany a Ararat se před vámi zvedá přímo z této roviny do své impozantní výše 5137 metrů nad mořem, dokážete si tu scénu velice lehce představit: malá loď, nic než voda a uprostřed toho všeho věčným sněhem a ledem pokrytý vrchol…
Arméni tuto horu natolik milují, že ji mají i ve svém státním znaku. O to smutnější je, že pravděpodobně žádný z nich na Ararat nikdy nevkročí. Ne, důvody nejsou náboženské, ale čistě politické. Hora Ararat totiž leží těsně u hranic s Tureckem na turecké straně a pro Armény je tato hranice prakticky nepřekročitelná. A tak se kvůli historickému nepřátelství mezi oběma zeměmi mohou dívat na “svoji” národní horu jen z povzdálí.
Nejčastěji k tomu využívají klášter Khor (Chor) Virap, který leží jen pár kilometrů od zmíněné hranice. Tady, v tomto klášteře, byl 13 let v kobce zavřený svatý Řehoř. Když se potom dostal ven, uzdravil zázračně krále, převedl ho na křesťanství, a tak se jeho zásluhou může Arménie pyšnit jedním prvenstvím – je to od roku 301 první křesťanská země na světě.
Mimochodem – v klášteře Khor Virap mají zázračný pramen. Když si jeho vodou potřete bolavé místo na těle, uleví se vám. Potřela jsem si touto vodou svoje věčně bolavá kolena a OPRAVDU mi dala nejmíň půl roku pokoj! To nebyla autosugesce! Nekecám!
Ale vraťme se ještě jednou k hoře. Ararat je i značka nejslavnějšího arménského koňaku. To i Gruzínci, kteří Armény až tak moc nemusí, uznávají, že arménský koňak je lepší, mnohem lepší než ten gruzínský! Ale arménský koňak to je tak rozsáhlé téma, že mu bude třeba věnovat celou další kapitolu mého cestovatelského deníku.
