Dnes je 6. srpna, a tak mi to nedá a chci vám napsat pár slov o městě, o kterém někdo přede mnou napsal Hirošima – má láska. A já se s tímto názorem naprosto ztotožňuji. Opravdu jsem v Japonsku neviděla veselejší a optimističtější lidi, než právě tam! Jako by chtěli všem říct, že Hirošima to není jen “ta bomba” Japonci obecně jsou velice zdrženliví lidé, ale pro obyvatele Hirošimy to neplatí. Ti skutečně srdeční a veselí jsou. A právě proto se mi to město tak líbilo.
Ano, Hirošima bude už navždy zmiňovaná tento den, při výročí výbuchu první atomové bomby. Stalo se to krátce po čtvrt na devět tamního času dne 6. srpna 1945. Bylo to živý přístav, průmyslové centrum západní části největšího japonského ostrova Honšú. Běžný pracovní den. Lidé snídali, šli do práce, děti do škol. Jednoho jediného letadla na obloze si asi nikdo ani nevšiml. Japonci už byli v té době zvyklí na neustálé letecké poplachy, a tak se ani neobtěžovali kvůli jednomu letadlu do krytů. Stejně by jim v tomto případě nepomohly…
A pak nastalo peklo…
Na obloze zazářilo světlo údajně jasnější než tisíc sluncí. Pak přišla tlaková vlna a ohnivá smršť. Všechna voda v řece i v několika jezírcích se vypařila. Pak se z nebe spustil černý mazlavý déšť, který na všem ulpíval. Ti, kteří zemřeli okamžitě, měli vlastně štěstí. Lidé tehdy nic netušili o kontaminaci a jaderném spadu. A tak umírali. Mnozí v následujících dnech, další po letech. Celá desetiletí po této strašné události se v Hirošimě a okolí rodily postižené děti…
No, raději toho nechme. Jsou to opravdu smutné události a svět by na ně neměl zapomínat, ale vraťme se raději do dnešní Hirošimy. Na jednom místě je tam přes řeku zvláštní most ve tvaru V. Právě na něj Američané mířili. Na jedné z mých fotek ho máte. Vyfotila jsem to před několika lety večer 5. srpna a ta krvavě rudá obloha jsou červánky, to není požár, i když tak nějak to mohlo v tom roce 1945 v Hirošimě vypadat.
Těm stromům říkají fénixové. Jsou to ty, které přežily výbuch. Jsou různě pokroucené, polámané a znetvořené. Ale vstaly z popela jako fénix. Svezli je z celé Hirošimy do mírového parku a tam rostou dál.
Pomník s holčičkou nahoře je věnován dětským obětem. Ta holčička se jmenovala Sadako Sasaki. Když zjistila, že umírá na následky ozáření, začala dělat papírové jeřáby. A po ní další a další tisíce dětí. Jednoho takového jeřába drží v rukou.
Tzv. Atomový dóm je stavba, kterou před válkou postavil Čech Jan Letzel. Bývala tam obilní burza. Jen tento dům přestál výbuch. Japonci ho také jako jediný dům nechali stát jako památník výbuchu. Na mé fotce je další fotka pro porovnání, jak dům vypadal před výbuchem.
A konečně pamětní deska přímo pod místem, kde došlo k výbuchu bomby, protože sama bomba vybuchla ve výšce 580 metrů. Na schodech tam tehdy seděl nějaký člověk. Žár byl tak obrovský, že se jeho tělo vypařilo a jeho stín se vpálil do schodů…
Smutné výročí, ale krásné moderní město dnes. Symbolické. A až uvidíte na ulici nebo silnici nějakou mazdu, vzpomeňte si na Hirošimu, protože všechny mazdy se dělají právě tam.
