Zdravím z Číny,
… tak vězte, že takhle vypadá pár ulic, rozhodně ne celé město:-)
Pár metrů od křižovatky je vstup na metro a vlakové nádraží. A právě na vlakové stanici Shibuya se udál jeden z největších japonských dojáků, tedy příběh věrného psa Hachika. Majitel tohoto skutečného psa byl vysokoškolský profesor, který právě na této stanici každý den vycházel z podzemky a jeho pes na něj každý den čekal. V roce 1925 ale profesor zemřel a Hachika dostali na starost nejprve jeho příbuzní, pak profesorův zahradník. Hachiko ale každý večer utíkal na nádraží a celých devět let čekal na svého pána. Hachiko je pochovaný v Národním věděckém muzeu. Jako úžasný příklad oddanosti je tento pes vyobrazen jako bronzová socha právě před vstupem na nádraží.
V Tokiu jsme samozřejmě nesměli zapomenout na prohlídky chrámů a paláců. Jedním z nejznámějších chrámů je Senso-ji ve čtvrti Asakusa, založený v roce 645 našeho letopočtu, což z něj dělá nejstarší buddhistický chrám ve městě. Tento chrám byl zároveň naším prvním setkáním s japonskou tradiční architekturou a hned jsme se všimli rozdílů mezi japonskou a čínskou. Čínská je o dost zdobnější, více drobných detailů a kudrlinek. Ta japonská je o poznaní strozejší. Tvar obdélníků s mírně zvednutými rohy střechy ale zůstává.
Za pár drobných jsme si koupili i předpověď našeho osudu, no a já ji měla fakt špatnou – nemoci, ztráta blízkého a tak. Dobrá zpráva byla, že jsem se zavázáním papírku se špatným osudem mohla alespoň trochu toho špatného zbavit.
Hned na první pohled nás upoutalo to, jak ploché a nízké Tokio je. Minimum aspoň trochu vyšších budov (určitě v centru, dále čtvrť Shibuya, nějaké kancelářské budovy, ale dál nic), architektonicky taky celkem nezajímavé. Vše brutálně nahňácané. Určitě je to tím, že v Tokiu často hrozí zemětřesení a proto je bezpečnější pohybovat se po povrchu země než mít polovinu obyvatel v oblacích. Ze stejného důvodu je velké množství stanic a linek metra nad zemí, nikoliv pod ní. Logickým vyústěním mála prostoru všude jsou miniaturní byty a tím pádem i hotelové pokoje. S Mirovou muskulaturou:-) třeba nebylo možné, abychom oba dva stáli vedle sebe u umyvadla, protože jsme se mezi vanu a záchod nevešli. V chodbě stály kufry, takže už se mezi ně a zeď vešel buď Miro, nebo já. Takhle to bylo nejen v Tokiu, ale ve všech hotelech, ve kterých jsme byli. Postel byla ze tří stran obklopena zdí, okno se nedala otevřít. Časem z toho byla trochu klaustrofobie. To Číňani, ti žijí v podstatě v 3D prostoru a mezi vesmírem a zemí je pořád dost místa, takže nemají problém stavět obrovské byty se čtyřmi koupelnami, dvěma vchodovými dveřmi či místností pro služebnictvo, protože všude staví ty dvoje vysoké králíkárny. Co je také dále zřejmé, je akutní nedostatek zeleně. Občas se u nějaké zástavby objeví tři a půl stromu, ale to je zoufale málo.
Co nás ovšem mile překvapilo je málo aut a minimum zácp. V tomhle SH nastavila vysokou laťku, a navíc mám pocit, že ji v reálném čase stále zvyšuje. Navíc jsme v Tokiu nikde neviděli takové ty dopravní uzle, kdy je pět úrovní silnic nad sebou a různě se kroutí, neustálé nájezdy na dálnice a podobně. Možná je to tím, jak výborně tady funguje dálková a městská doprava a auto vlastně ani není potřeba. Opět, čínská představa amerického snu je mít auto (čím větší tím lepší, asi kompenzace něčeho), se kterými stejně moc jezdit neumí. Japonci možná jsou v tomhle dál. Možná jsou z práce tak unavení, že si raději v metru pospí. Těžko říct po pár dnech jako turista. Auta jsou menší a hranatá (popis auta zaměstnancem automobilky) a určitě je vozový park o dost starší než ten čínský. Japonská auta jsou ale neuvěřitelně tichá, nechápu jak to dělají, ale jsou slyšet jenom pneumaticky, ne motor. Díky tomu je ve městě o dost větší ticho. Navíc žádné pokřikování, stánky s přesmaženým olejem, žádné skútry! Ráj zenového klidu. Jezdí se tu vlevo jako v Anglii.
Dalším rozdílem, který jsme ale vůbec nečekali, je technologická vyspělost Japonska. Ve školách jsme se učili o tom, jak je Japonsko vyspělé, zatímco ostatní Asiati na ně závistivě koukají skrz trsy rýže. Známe japonská auta, hodinky, Shinkanzeny. Co ano, ale…první, čeho jsme si všimli, bylo zastaralé metro. Tak, že si ho Miro málem spletl s tím novghorodským z Ruska. Bylo vidět, že se na mnoha místech rekonstruuje, ale to si dáváme do souvislosti s olympiádou v roce 2020. Stará nástupiště (často nadzemní), pravěké terminály. Ale určitě ne špinavé! Já jen, že jsme čekali něco modernějšího.
Doprava Japonskem nemůže být snažší než pomocí Shinkanzenu. Šetří to letový prostor nad Japonskem, je to super rychlé a pohodlné, není potřeba kupovat dopředu místenku (vlaky jsou rozdělené pro rezervovaná a nerezervovaná místa. Vlaky ale jezdí často a místo bez rezervace se dá najít pokaždé.) Nastupuje se z nástupiště podobnému metru, žádné bloudění po velkých čínských nádražních halách, hledání brány, dvacetkrát ještě bezpečností kontrola. Prostě se přijde na peron a už se frčí. Shinkanzen jakožto rychlovlak je legenda, která způsobila v šedesátých letech minulého století doslova senzaci. Dnes je tento způsob dopravy mírně zastaralý a novou generaci přepravy lidí vidím na principu magnetické levitace (př. Maglev v SH mezi letištěm Pudong a centrem města), která je i o dost rychlejší. Stejnou rychlostí jako Shinkanzen (kolem 300 km/hod) už jezdí většina obyčejných čínských vlaků. Co nás ovšem rozsekalo úplně, byl tzv. Japan Rail Pass (JRP), což je něco jako lítačka na určitý časový úsek (my měli 14tidenní) a opravňuje vás neomezeně používat vlaky po celém Japonsku, tedy nejen Shinkanzeny (pozor, dva typy Shinkanzenů patří pod jinou společnost a na ně to tedy neplatí), ale všechny ty, které patří pod společnost Japan Rail (různé expres vlaky a dokonce i městské vlaky, které slouží jako náhrada za metro). Tomu ovšem předchází rezervace tohoto voucheru přes online rezervační systém a dále platba kartou. Po zaplacení vám poštou! (ne emailem) kamkoliv po světě (tedy i k nám domů do Číny) musí přijít papír, se kterým ale ještě musíte přijít na nádraží do pobočky Japan Rail. Tam ten papír odevzdáte a počkáte, až vám vydají další papír (!!!) vytištěný na počítači s disketovou mechanikou s vypouklým monitorem, který samolepkou přilepí na takovou neskladnou rozkádající kartu z tvrdého papírů formátu A4, který se nevejde do žádné kapsy. Ok, ale možná nějaká plastová kartička by se hodila víc, tak snad příště. S touhle kartou také nešlo projít normálně přes pípající terminál, protože karta nemá žádný čip. Muselo se hezky postaru bokem kolem pracovníka na přepážce a tomu jsme kartičku ukázali, potom jsme mohli pokračovat. Trochu návrat do školních let, kdy jsme před dvaceti lety ukazovali řidiči školního autobusu, že jsme si koupili měsíční kupón.