Cestování autem mi většinou nějak nevadí (pokud tedy cestuji bez dětí). Ovšem až do chvále, než se mi naprdí do cesty zdržovadlo v podobě traktoru, buldozeru, hovnocucu, máchačky či náklaďáku/kamionu, který z nevysvětlitelných důvodů jede třicítkou. I když zrovna nikam nespěchám, neskutečně mě hlemýždí tempo vytáčí (koho taky ne, že?). Nejvíc pak ve chvíli, kdy vzhledem k přeplněnému močovému měchýři vyhlížím benzínku. Nemám zrovna v lásce předjíždění, ale v momentech, kdy jsem měla pocit, že rychleji by to šlo i pěšky, jsem se k tomuto hazardnímu kroku odhodlala asi patnáckrát. Pokaždé, dkyž jsem vítězoslavně jednoho šneka předjela, za zatáčkou se objevil další. Navigace s takovou bohatou úrodou zemědělských strojů na silnicích asi nepočítala, takže vyhodnocovala můj dojezd o půl hodiny dříve, než byla realita.
Na trase Pardubice->Třebíč je navíc žalostně málo benzínek, takže jako tradičně jsem dala za vděk příkopu – ehm přesněji prostorem za autobusovou zastávkou, která nenabízel žádný vhodný úkryt, který by zněmožnil okolo jedoucím řidičům výhled na mou ne zrovna uměleckou činnost. Jenže když musíš, tak zastavíš klidně i us kupinky japonských turistů poblíž nějaké UNESCO památky. Kamarádka, jež se mnou často cestuje ví, o čem mluvím – v jejím mobilu je uloženo mnoho nepublikovatelných fotografií, kde jsem v hlavní roli já ve dřepu v příkopu, v horším případě jen kousek od krajnice silnice první třídy.
Po důkladném vyprázdnění mořového měchýře zanedlouho opět vyhlížím benínku, jelikož jsem už asi 72 minut neměla kafe. Po čase se na mě usměje štěstí, repektive Benzina a Mise lattéXXL splněna. Preventivně ještě zaběhnu na holčičky, abych vydržela do cíle bez další vyměšovací zastávky, a usedám opět za volant. Na trase opět potkávám některé již velmi dobře známé náklaďáky a jiné podivné stroje, jejichž poznávací značky znám už nazpaměť, protože jsem se za nimi už dnes jednou šinula. Když už mi tečou nervy, protože po půl hodně konečně předjíždím šíleným způsobem rachotící stroj, míjím baráček, na kterém je barevný banner s mega nápisem “Nechť jsou všechny bytosti šťastny!” Chtěla jsem zastavit, abych tuto raritku vyfotila, ale jsem happy jak dva grepy, že jsem ten stroj předjela a nehodlám riskovat, že pojedu na jedničku dalších dvacet kilometrů. Buďte tedy všechny bytosti šťastny, ať už doma nebo na cestách.
PS: Téměř půllitrové latté způsobilo to, že jsem při příjezdu do cíle opět málem nestihla doběhnout na onu místnost. Mohla bych sepsat průvodce po veřejných záchodech v Čechách – mnohdy je to opravdu dobrodružství zvlášť pro mé extra vyvinuté čichové vjemy, které způsobují, že se mi chce vyprázdnit žaludek vrchem.
