„Nevidím!“ odsekne Tomáš, „To byl ale blbej nápad,“ dodá ještě vztekle z posedu a odstrčí smrkovou větev, bránící mu ve výhledu.
Nevím, co ho štve víc. Jestli skutečnost, že jsme ve čtyřech nedokázali ohlídat dvě děti nebo to, že teď může zapomenout na pivo v chatě a místo toho bude lítat v lese po kopcích a hledat svého syna a neteř.
„Matěji! Matějiiiii! Bohunko! Bohunkoooooo!!!!!!!!!!!“ křičím do lesa.
„Neřvi! Plašíš zvěř!“ sjede mě švagrová. Pozná v lese každou kytku i mravence, nesnáší mobilní telefony, veškerou elektroniku, chemii v čemkoliv vč. mýdel a hlavně mě. Bohužel jsem si vzala jejího bráchu a ona mýho, tak máme obě smůlu. Za zády jí říkám Biomařka a snažím se naše řídká setkání nějak přežít.
„To snad radši vyplaším zvěř, když se mi ztratí dítě,“ utrousím směrem k ní a znovu volám z plných plic do lesa. Nikdo mi však neodpovídá.
„Mají přece u sebe ty vysílačky, tak jim zavoláme….,“ ozve se můj brácha Eda.
„Nevím, jak vaše Bohunka, ale náš Matěj ji u sebe teda nemá. Dal si ji ke mně do batohu, když jsme jim nadávali, že mají přestat pípat. A mobily TVOJE žena dětem zakázala,“ dodám vyčítavě, „Že prý elektronika do lesa nepatří. Kdyby je měly…“
„Tak to je blbý. Já mám zase tu Bohunčinu…“ konstatuje Eda a moje nářky na svou ženu ignoruje.
„Jak jsme mohli ztratit děti na rovný cestě?“ ptám se nahlas, ale nečekám, že mi někdo odpoví.
„No já nevím, kdo chtěl jít kolem potoka…,“ prskne na mě Biomařka, „Když všichni ostatní chtěli pokračovat po hřebenu…“
„Ale vždyť jste mohli… Já vás přece nenutila sejít dolů…“
„Mávalas na nás…“
„Protože tady byly ty krásný blatouchy a ty klády, po kterých mohly děti lézt… Chtěla jsem, aby si to užily…“
„No a teď si to užíváme my, co? Já jsem teda úplně odvázanej…“ Tomáš sleze z posedu, odkud stejně nic neviděl, pln hořkosti a sarkasmu.
„Předpokládejme, že děti pokračovaly po té hřebenové cestě, kde jste šli původně vy. Podle mě jsou jen dvě možnosti. Buď se vrátily zpátky, nebo pokračují k chatě…“
„No, a nebo tu bloudí v lese a hledají nás…,“ doplní výčet brácha.
„To by křičely, ne?“
„Bohunka v lese hulákat nesmí… Takže nekřičely…,“ konstatuje suše Eda.
Obrátím se na švagrovou, „Ok, jaké další instrukce má Bohunka, když se ztratí?“
„Instrukce? Jaký instrukce? Nám se děti neztrácejí…“
„Aha, tak to jo. Tak to můžeme jít na chalupu a dát si to pivko, ne?“ cítím, že mi povolují nervy.
Jak dlouho už děti bloudí po lese samy? V hlavě mi běží trasa našeho výletu. Naučná stezka nebyla vůbec značená, protože autoři zjevně předpokládali, že když jde cesta furt rovně, nelze se ztratit.
Jenže my se nedokázali dohodnout, zda jít kolem potoka či po hřebeni. Já chtěla jít kolem vody, většina horem. Pak jsem to po půl hodině nevydržela a plná dojmů z nádherné přírody u zurčícího pramene, jsem je volala k sobě. Protože jsem nechtěla plašit zvěř, tak jsem jen gestikulovala, ať jdou za mnou. Dospělí se postupně přidali, ale děti, které šly notný kousek před nimi, tak nějak zapomněli nahoře. Chtěli jsme se pro ně vrátit, ale mezi obě cesty nám osud poslal plot obory. A byl mnohem delší, než jsme čekali. Když skončil, skončila i první část trasy. Poprvé se objevily šipky u potoka a ukazovaly na protější kopec. Ale ty naše děti ze shora nemusely vůbec vidět.
„Nejsou blbý, prostě našly ty šipky a šly domů,“ konstatuje Tomáš.
„Já jsem Matěje vždycky učila, že má počkat na místě a požádat někoho, aby mi zavolal, když nemá svůj telefon…“
„No, to nám tady teda pomůže, tyhlety instrukce. Za celou dobu jsme nepotkali živáčka. To si asi nezavolá, co?“
Pokrčím rameny, „To asi ne… Ale někde být musí…“
„Pojďte na chatu. Určitě jsou tam…,“ opakuje Tomáš.
„Vy a to vaše pivo! Jak by k tý chatě asi trefily?“ oponuji, ale moc bych si přála, aby měl Tom pravdu. Bylo by super mít doma dítě, co by ovládlo tajemství orientace, došlo by bez ukazatelů až domů, tam našlo telefon a zavolalo mi, že je v pořádku…
Krajinou se ozve zahřmění.
„Už zase? Tady jsou furt bouřky… Nechci zmoknout jako včera…“ odfrkne Tomáš.
„Musíme se rozdělit. Já půjdu k chatě. Mám u sebe mobil, pokud tam budou, zavolám. Někdo by měl jít zpátky dolů na začátek cesty…“
„Vezmu to po cestě a někdo jděte ještě spodem, ať je nemineme.“
„Třeba já,“ zabručí BioMařena.
„No a já to budu jistit…“ dodá Tomáš. Sundá si batoh a vyloví svačinu.
„Jak teď můžeš jíst? Ztratilo se ti dítě!“ nechápu.
„Tak třeba ho nalákám na sváču,“ uchechtne se můj manžel, „Beztak u sebe nic nemají.“
Znovu zahřmí. Zatím neprší, ale všem je nám jasné, že děti v tričkách a kraťasech, navíc plné strachu z bouřky, to nebudou mít lehké.
„Jdeme!“
Když jsem tak ve třetině trasy, zazvoní mi telefon. Volá brácha – děti u chaty nejsou. Je teď mnohem pravděpodobnější, že šly zpátky na místo, odkud jsme vyšli. A nebo bloudí…
„Tak vezmi auto a dojeď k rozcestí po silnici. Zavolám to Bio…, tvý ženě.“
„Já nemám klíče od chaty.“
„Na co je potřebuješ?“
„Mám tam klíče od auta… Kdo ráno zamykal?“
„…Obávám se, že já…,“ dojde mi, že mám klíč v batohu na zádech.
„Jo a mý ženě nevolej, má telefon v chatě. Slyším ho zvonit,“ utrousí ještě brácha otráveně.
„To je teda výprava, tohleto. Teď nevím, jestli se mám vrátit a donést ti klíče nebo pokračovat dolů. Jsem přesně v půlce. Co když jí na ten telefon volají děti?“
„To by volaly i tobě, ne?“
„Obávám se, že Matěj si pořád ještě nepamatuje moje číslo…“
„To už by si pamatovat mohl v osmi letech, ne?“
„Neboj, po dnešku už bude, I kdyby nechtěl…“ zaburácím, ale je ve mně malá dušička. Nakonec pokračuji za dětma. Je to z kopce a taky mám lepší pocit, že dělám něco konkrétního pro jejich záchranu.
Čím déle jdu, tím více ve mně roste strach, jestli se jim něco nestalo, nebo jim není zima, nehladoví či neumírají žízní. Pořád se dívám dolů ze stráně a pátrám po zraněných tělíčcích či utrženém kousku oblečení. Brrr!
Když mi znovu zazvoní telefon, je po dobrodružství. Volá mi švagrová z chaty na rozcestí. Děti se skutečně vrátily do výchozího bodu a požádaly správce o telefonát. Bohužel si pamatovaly jediné číslo, a to mé švagrové, která s sebou telefon nenosí, protože je přece v přírodě a tam se nenechá nikým rušit…
Já jsem teď znovu na cestě, začíná pršet, ale já se chystám projít celou trasu ještě jednou (Snad nezabloudím tentokrát já.) Někdo musí odemknout chatu a dojet pro ty naše výletníky, když chlapi šli zapít to “strašné trauma” do místního bufetu. Ano, mohla jsem být přísná matka a vyhnat děti po bouřce znovu do kopců, ale nějak mi to nedalo. Teď ti malí rošťáci sedí se švagrovou v restauraci na druhé straně údolí, cpou se lívancema a strašně je bolí nožičky. Jediné, v čem jsem nepovolila, je lísteček s mým telefonním číslem. Matěj se ho právě učí zpaměti, ale musím přiznat, že ani moc neprotestoval…
